Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Manželská krize
S manželem jsme měli letos v dubnu 10 let výročí od svatby, celkem jsme spolu 14 let, máme 6-ti letou dceru a právě prožíváme krizi. Tedy hlavně já. Manžel byl vždycky komplikovanější, od začátku jsem věděla, že je cholerik. Postupem let se mu přidali depresivní stavy, 2x jsme to zvládli v pohodě. Letos začátkem roku to začal mít špatné v práci, říkala jsem mu ať si zajde za svým psychiatrem, začne brát antidepresiva, aby to zvládl. Odkýval mi to, ale nic pro to neudělal. Akorát se litoval, jak je to hrozný, že je výplata na nic (dostávali o 12 tisíc méně), takže já jsem si domluvila v práci brigádu a chodila soboty do práce, v týdnu přesčasy, aby byla koruna navíc. Protože jsem toho měla fakt hodně, tak jsem to prostě neřešila, půl rok uběhl jak nic a přišlo léto. Odjela jsem se švagrovou a dětmi na dovolenou a po dvou dnech manžel volal, že se psychicky složil, že ho kamarád odvezl do nemocnice a že je na tom špatně. Hrozně mě tím naštval, že to nechal dojít takhle daleko, ale jela jsem za ním, abychom si promluvili a tak jsme si leccos vyříkali. Po návratu mě ale pořád pozoroval, stáhl si do počítače program, aby si zjistil heslo k mému mailu. Zjistila jsem, že do nemocnice ho žádný kolega nevezl, že si to vymyslel… Začal na mě dorážet, že někoho mám a tak. Nakonec si došel do krizového centra k psychiatrovi, začal brát antidepresiva a k tomu i neurol, který ovšem zpočátku bral v enormních dávkách – bral jich i 8 denně, ačkoliv měl brát max. 3… Byl tím nadopovaný a do očí mi tvrdil, že je v pohodě, že ho nebere. Ve mě se všemi těmi událostmi něco zlomilo a zjistila jsem, že si manžela už vůbec nevážím, že mě jako chlap strašně zklamal, což jsem mu i nakonec na jeho naléhání, co mi je, řekla. I to že ho vlastně už nemiluji a že ho vnímám jen jako tátu naší dcery. Vůbec si teď nevím rady, co mám dělat, protože k němu cítím opravdu odpor. Několikrát jsme to probírali a řekla jsem mu co cítím a že nevím co bude, že mě opravdu zklamal. On stále naléhá a chce to rozebírat i když mu říkám, že to tím zhoršuje. Já se obávám, že ve mě nastal takový zlom, který už nepůjde opravit, že toho chlapa v něm už nikdy neuvidím a zjišťuji, že už ani nechci. On tvrdí, že se změní, ale v tomhle ne, on takový byl vždycky, ale nějak jsem to přecházela, hodně věcí odpouštěla a splachovala pod stůl. Myslíte, že jsem ta špatná? Potřebovala bych znát na to nezaujatý názor…
Děkuji vám moc za názory. Když jsem si po sobě přečetla, co jsem napsala, tak to hodně vyznívá, že má manžel vážný psychický problém. To si úplně nemyslím, samozřejmě momentálně se bez antidepresiv asi neobejde, ale spíš proto, že se tomu hodně poddává. Souvisí to s jeho povahou, kdy se hodně lituje a i s tím, že nemá úplně vyřešené vztahy se svými rodiči. Já jsem mu už tolikrát pomohla z jeho stavů, že na to teď už nemám sílu, hlavně když on to totálně podcenil a půl roku to nechal být. On teď k psychiatrovi dochází, bere antidepresiva, takže jeho stav je uspokojivý. Spíš teď řeším právě svůj vztah k němu, kdy se ve mě v létě opravdu něco zlomilo a začala jsem přemýšlet, že nechci být s někým, kdo ve svých 35 letech není schopen se vyrovnat sám se sebou, kdo mi není oporou a není pro mě chlapem v pravém slova smyslu, o kterého bych se mohla opřít. Dcera ho má ráda, sice k sobě hledali cestu hodně dlouho, našli ji vlastně až letos, kdy se o ní musel manžel starat, když jsem trávila víkendy v práci, ale vztah teď mají dobrý. I když i tak dcera víc tíhne ke mě. Hrozně se v tom teď plácám, protože víceméně mám jasno, že nechci s takovým člověkem být, ale zase nechci brát dceři tátu. Ale mám být zase ve svých 31 letech nešťastná já? Cítím, že vztah k němu se mi už nezlepší. Začínám si říkat, že toho psychologa potřebuji i já, ale dokáže mi pomoct, když já cítím to co cítím? K mé anonymitě – nejsem na těchto stránkách úplně neznámá, proto jsem zvolila pro tuto diskuzi anonymní formu…
URčitě nejsi špatná a já v poslední době také mám takové pocity k manželovi, jsme tedy spolu už o hodně déle, nic neřeší a na vše kašle a on je ten dobrej atd. S tím neurolem to tedy značně přehnal, je to návykový lék a chtělo by to něco jiného, tohle je spíš tak na rychlé zlepšení a případně občas si vzít, když je nejhůř. Jsou i jiné léky na depresy, které ovšem začínají učinkovat dýl. Ovšem znova hledat mezi sebou důvěru dá asi hodně práce a někdo ji najde a někdo ne.
Milá anonymko, jediná otázka, kterou jsi položila, je jestli jsi ta špatná. Moje odpověď je jednoznačná. Nejsi špatná!
Přeji pěkný život ať už po boku stávajícího manžela či bez něj.
Nevím, jestli se mi podaří napsat nezaujatý názor, nicméně pokusím se vyjádřit názor svůj. Je-li Tvůj manžel skutečně nemocný, pak potřebuje pomoc, ať už od lékaře-specialisty, tak i z té druhé strany – a tou jsou rodina a přátelé. Pokud má depresivní stavy, pak asi příliš není schopen reálně jednat či uvažovat. Myslím si, že je zapotřebí v první řadě vyřešit jeho zdravotní stav, aby byla vyřčena diagnoza a k ní patřičná léčba. Pak teprve, až se on “znormalizuje“, řešit další věci…
Situace je to určitě nesmírně obtížná a bude vyžadovat spoustu trpělivosti a pevné nervy, abyste to společně zvládli. Tedy za předpokladu, že oba stojíte o to manželství zachránit.
Helena
Ahoj.Je to těžká situace,ale určitě nějaké řešení je.V prvé řadě než nějaké radikální rozhodnutí bych zkusila zajít poradit se k psychiatrovi ohledně stavu manžela.deprese je nemoc,což určitě víš,ale je pravda,že tam by měl manžel začít spolupracovat.asi bych zkusila nějakou dobu odsunout to co se teď děje ohledně podezírání atd,dělá to z nízkého sebevědomí a bohužel je toho na tebe teď hodně a věřím,že se ti nechce pořád něco a někoho řešit,když ty sama potřebuješ taky oddychnout a obejmout.No a pokud nebere léky/nebo je nadužívá/ tak se situace moc nezlepší,což zavání průšvihem.Až odezní akutní fáze tak teprve potom popřemýšlet jak jde situace v manželství řešit,udržet.Záleží jestli se chová zle pod tlakem událostí/snížení platu určitě žádného chlapa nepotěší/ anebo byl takový vždy a je to v jeho osobnosti a jsou to věci pro tebe nepřijatelné.Mám teď na mysli chování jako takové,k tobě,dceři,prostě jestli jinak táhnete za jeden provaz v dobách zlých i těch dobrých 🙂
moc jsem ti neporadila,ale posílám obejmutí,všude se krize objevují,ale dají se i ustát.Moc držím palce 🙂
určitě bych neřekla že jsi špatná podle toho co popisuješ jsi se snažila ze všech sil, ale snaha je jednostranná…je těžké ti k tomu víc napsat nevím jak bych se zachovala já, ale takový život jako ty popisuješ bych nechtěla a vůbec ti tvou složitou situaci nezávidím, život s NEMOCNÝM není jednoduchý a já bych se i bála, nejsem schopná posoudit co je dáno nemocí, co je povahou a co může ovlivnit od sám, alepodle toho co popisuješ bych se bála aby to neskončilo špatně….přeju aby se našlo řešení….je někdo z rodiny kdo zná situaci a může pomoci….no asi nejlepší řešení je psychiatr a jeho vůle CHTÍT s tím něco dělat
nepřihlášená bamiska