Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
depka
Ahoj děvčátka Venku je horko až hrůza.Jezdila jsem se malým koupat ,ale dneska na to vůbec nemám náladu.Po včerejší debatě se starším synem je mi tak nějak na nic.Když to shrnu tak jsme v podstatě srašný a on po nás nic nechce tak mi po něm taky nic nemáme chtít.A to že vařim peru …… no to je předce normální.A bude si domu chodit kdy chce a s tím že s něčím chceme pomoct to ho nezajímá až příde tak teprve pomůže .A to že je 10večer to ho nezajímá.Měli jste vydět ten kxicht co udělal ,když jsem mu řekla že mu teda nebudu prát vařit…..Vůbec nevím co dělat.:-(((K tomu je to zítra 10let co jsme pohřbili mojí sestru.A já na ní čím dál častěji myslím a je mi dost zle.A to má manžel zítra oslavu narozenin a všichni se tady sejdou nejradši bych to zrušila.Jenže tím nic nevyřeším a musela zrušit úplně manželovi narozeniny.Tak zítra nahodím usměv a nějak to přežiju.
Holky máte pravdu že musí najít sám sebe a děla to natruc.I já se snažím mu dát volnost a aby se rozhodl co chce.Jenže když vydíš jak si kazí život a bude nevyučenej tak to prostě nejde.Mockrát jsme se ptali jak si to představuje jenže on sám neví.Kouká na tebe a nic z něho nevypadne.Já sama jsem měla s rodiči problémy proto se snažím nedělat ty samé chyby.Zkusím se podívat po té knížce a i tu poradnu.A samořejmně že žárlí na malého a boužel se k němu moc hezky nechová.A nám říká jak je rozmazlenej.
Matušenko, konkrétní radu nemám, ale jen chci napsat, že toto chování u pubertáka je docela normální. Moje puberta taky stála za to. D šestnácti jsem byla hodná holka a pak všechny možné průšvihy, co tě napadnou… Vím, že pro mamku to bylo hrozné období. A to si nemůžu stěžovat ani na dětství ani na rodiče, prostě vše ok. Ale musela jsem si najít sama sebe, odpoutat se od rodičů. Projít si tím vším. Zpětně to hodnotím jako dobrou zkušenost, i když to byl mnohdy hodně tenký led. Ale posunulo mě to dál. Za dva roky bylo po všem. A zase jsem normální, není ze mě žádný grázl, zloděj, feták…
S autoritativním přístupem moc asi už neuspěješ, i když to neznamená, že si musíš nechat vše líbit.
Jak píše Lien o knížce Respektovat a být respektován. Je dobrá, pokud se nepletu autoři se inspirovali knížkou Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly a jak naslouchat, aby nám důvěřovali. Jde o ten stejný přístup, jen ta druhá mi přijde čtivější. A taky mám dojem že je i jedna samostatná část právě o tom Jak mluvit s teenageri – ted nevim jak se to pise.
Urcite bys tam objevila nějake metody a fraze, ktere by mohly souziti usnadnit.
Drzim palce. Sama si rikam, ze nesmim zapomenout jaka jsem v te dobe byla ja, abych se byla schopna vzit do pocitu mych deti. Ze to bude narocne obdobi, o tom nepochybuju a doufam, ze to vse nejak ustojime. Ale ze se toho bojim, to ano.
Tak se drz.
makinea
Tak nejdřív Tvýmu vše nej….
No a co dodat dál? Je to těžký radit.Ta puberta je jak začarovaný kruh,prochází tím všichni.Nejhorší na tom je,že tím procházíme několikrát.Nejdřív mi a pak znova s dětmi.
Já bych řekla,že náš největší problém je ten,že stále vidíme ty naše puberťáky jako ty naše malé roztomilé děti,které potřebují být stále vedeny.A jako se to nelíbilo nám,tak se to nezamlouvá jim.
Oni si myslí,že když je jim 14-17let svět jim patří,všichni je omezují,ničemu nerozumí.
Zatni zuby,zhluboka se nadechni,sedni si s ním a zeptej se ho jak si to představuje dál.Ať nadhodí své pravidla,že teda budete společně měnit způsob dosavadního života.Pořádně ho vyslechni,zhluboka dejchej a v duchu můžeš si říkat : to se mi snad dá,ten má nápady,apod.
Možná přestane mít pocit,že je utiskovaný a nikdo ho nebere.
Mám pocit,že to dělá ze vzdoru,možná má pocit,že je na druhý koleji.
Trošku mi to připomíná mýho Martina z kterýho jednou vylítlo při našem takovým domlouvání : no jo Hanina může všechno,jí máte radči.
Byl to šok,protože já to tak vůbec neviděla.
A já? Dodneška si pamatuju na vlastní matku,když jsem měla pocit,že jen musím,nesmím a jen těch pár chvil,kdy jsem měla pocit že je spíš kámoška než matka.Bohužel,až dneska chápu kam vedli ty řeči musíš,nesmíš a kdybych poslechla nemusela jsem mít život takový jaký mám.Plno chyb by bylo zbytečných,ale ničeho nelituju.Byla to má rozhodnutí a tak mladýmu řekni : chceš být dospělí? Tak se podle toho chovej.Dospělák musí mít nejdřív vzdělání, zodpovědnost. Jak chceš,aby jsme Tě brali jako dospělýho,když nejsi schopný ani zvládnout to nejdůležitjší tvou školu.Budeš-li se chovat tak,nebudem Tě brát jako dětsko.Zatím to vypadá,že na to nemáš.Přesvěč nás.
ožná to vezme jako výzvu,nevím jací jsou dnešní puberťáci,ale řekla bych že o moc jiný než jsme byli mi asi né.
Nejhorší na tom je,že na každé dítě platí něco jiného.Když bude nejhůř jsou poradny.Tak se drž bude líp…
Matušenko.
snad se ten váš kluk umoudří a bude to s ním lepší.Naše malá je docela drzá a to jí bude za 14 dní sedm.No a manželova oslava narozenin ať se vydaří.Jsi silná.Ty to nějak přežiješ.Držím ti palce.
matušenko, chápu, že je to o nervy i to, že nechceš, aby to dopadlo blbě…
Jinak ještě, co si pamatuju z toho kursu, tak tam také řešili podobné problémy a zjistili, že většina rodičů si myslí, že se na něčem s dětmi domlouvají, ale ve skutečnosti jim jen předkládají svojí představu, na kterou dítě tedy odpoví ano a pak si dělá co chce. Důležité je znát tu jeho, jak by si soužití přál on a pak zkusit najít řešení, ale opravdu ho nechat říci, jak si vaše fungování představuje, bez ironie a bez toho, aby jste ho už v půlce přerušili, že to tedy rozhodně ne…..
No je to fakt složité, ale myslím, že tenhle přístup je jediný možný, domluvit si i co se stane při porušení toho, načem jste se smluvili atd, atd….
No je o tom celá knížka, tak ti to tu těžko vypíšu, a hlavně, když už jste tak daleko do všeho zabředlí, asi je těžko ven, možná fakt nějaká ta poradna by mohla pomoci, klidně jen chodit sama, protrože on asi bude chtít těžko, že?
Lien právě s naším Míšou je problém se na čemkoliv se dohodnout.Už jsme to zkoušeli několikrát.Snažili jsme se mockrát mu vysvětlit že to takle nejde.Že když se dohodnem že bude včas doma tak čekáme že příde a né že mu voláme a on řekne že teď domu nejde.A to je se vším.Prostě teď se učit nebude pokoj si taky teď nebude uklízet a nádobý taky počká.JA JDU VEN A TED NIC DĚLAT NEBUDU.A to je takle pomalu každej den.Ze spustu věcí jsem ustoupila.A snažím se nad vším povznést.Jenže čím víc já ustupuju tím víc si mladej dovoluje a to prostě nejde.
A kdyby se odstěhoval tak už se nevrátí .Já se odstěhovala v 18 a nikdy se nevrátila Je paličatej po mně a já nechci ,aby to dopadlo mezi náma jako mezi mejma rodičema.Proto jsem z toho tak nešťastná.V podstatě spolu už neumíme normálně mluvit.Vše končí hádkou.
Matušenko,
je to klasický puberťák. Já se teda děsím pubety u naší Lůci, protože teď ve 3 letech měla tak šílený období, že jsem každý večer manželovi opakovala, že až jí bude 12,13, tak se asi odstěhuju.
Těžko radit. Já měla pubertu řekla bych mírnou a u bráchy ani naši nevěděli, že proběhla.
Jen můžu dát příklad od nás z rodiny – bratranec, v listopadu mu bylo 18. Tak do 16 v pohodě, chodil na školu, kam si přál se dostat, měl 2 nebo 3. Pak se to nějak zvrtlo, začal propadat, za školu, kouřil doma na záchodě, v pokojíku pod postelí basa s lahváčema a nikdo s ním nehnul. Leda by ho zabili. Všechno mu bylo u zadku, poslal tam i profesora, když po něm chtěl domácí úkol. Teta na nervy, nic nepomáhalo.
Jakmile mu bylo 18, prohlásil, že jich má plný zuby a chce se odstěhovat. Teta po velkém váhání souhlasila. Bydlí s několika kamarády v bytě, teta mu dává měsíčně 3 000,- a on si našel brigádu, protože zjistil, že nemá z čeh žít. Doma je teď víc, než když tam bydlel. Dokonce uznal, že je teta dobrá, že mají doma uklizeno, že to taky u sebe zkoušel, ale je prý těžký udržet pořádek :-).
Na jaře ho vyhodili ze školy, tetu to vzalo, ale on je vysmátý, do práce se mu nechce, našel si jinou školu (jednodušší) a přivydělává si brigádama.
Není to ideální stav, ale přijde mi, že v jejich situaci je to to nejmenší zlo.
Kdybys to chtěla probrat s odborníkem, mám kontakt na úžasnou psychložku v K. Když tak napiš do OV.
Holka, chce to klid, jak píše Lien, i když je strašně těžký.
Matušenko, já jsem měla taky takovou fakt hodně blbou pubertu, asi tak nějak jako syn :-(, nakonec jsem v 16 odešla a už se nikdy nevrátila, on o to hlavně nikdo nestál, nebo mi to neřekl, takže i když mi kolikrát v životě bylo zle, už nebylo kam.
Vím, že teď je to pro tebe asi hrůza, ale dej mu najevo, že sice jeho chování pro tebe přijatelné není, že pomoc v domácnosti a plnění povinností vyžaduješ, ale že ho máš moc ráda a že vždycky u vás bude mít otevřené dveře. Mně to potom moc chybělo a nasekala jsem si v životě dalších tisíc chyb, které bych třeba neudělala. Maminka mi potom nakonec řekla, že to je snad jasné, že to se říkat nemusí, ale MUSÍ.
A ještě, nevím jak ráda čteš, ale o takových věcech se dost píše v knížce “respektovat a být respektován“, pokud máš chuť, určitě jí seženeš a pořádají i kursy, kde mi docela otevřeli oči :-)..
NO ale jinak přístup, tak já ti nebudu prát, to fakt ne, ale to určitě víš sama….
Zkus se prostě povznést (když to neuděláš ty, těžko to můžeš chtít od pubescenta) a v klidu si s ním promluv otevřeně o tom, co a jak ty cítíš (nejspíš tě zraňuje jeho chování), jak si představuješ jeho chování a přístup k zodpovědnosti a navrhni jemu, aby vymyslel, co bude dělat, aby se tvé představě alespoň přiblížil a nebo co navrhuje on, protože pro tebe je tohle nepřípustné a třeba najdete kompromis, který bude vyhovovat vám oběma. A na ten rozhovor mu taky dej čas, ať si sám vybere, kdy o tom s tebou může a chce v klidu debatit.
A držím palce, ono je to asi hodně těžké, když je v tom člověk zainteresovaný, tak většinou řešení nevidí, i když může být jednoduché.
Opravdu vřele doporučuji tu knížku, na tříletého caparta ještě nejde uplatnit všechno, ale s téměř “dospělým“ je to o něčem jiném…
Ale důležité je i vyhnout se tomu, co se dělat, říkat… nemá a nemusí
hlavu vzhůru 🙂