Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Splín jak řemen
Ahoj holky,
nevím, co bych… tak jdu sem… jako obvykle… Asi se potřebuju vypovídat… nebo možná “vybulet“…
Mojí maminku propustili z nemocnice… definitivně… předali jí všechnu dokumentaci, všechny papíry, snímky, výsledky… z onkologie byla “propuštěna“… s tím, že pro ni víc udělat nemohou…
Má se nahlásit u svého obvodního (praktického) lékaře…
Ač jsem cítila malér v kostech, až takhle jsem si to nepředstavovala…
To, co nebylo vyřčeno, je teď už zřejmé…
Jsem nějak “mimo“, moje mysl se neskutečně vzpírá, nedokážu uklidnit svou duši, křičela bych do ochraptění… A přesto vím, že nic, vůbec nic nezmůžu…
Mám splín jak řemen…
Holky moje, nechce se mi vůbec nic… na nic nemám chuť, jen sedím a “čučím“… máte-li nějaký nápad, sem s ním… asi potřebuji závan větru nebo studenou vodu…
to je bída….co na to říct.
Nechápu doktory,vždyť kolikrát se stane zázrak.Nevyléčí se úplně,ale zlepší.Nakopat je.Můžou si myslet,že maj tisíckrát pravdu,ale že řeknou není zbytí a vemou veškeru naději to je lumpárna :-(.
Kde berou to,že se nemůžou splíct? Já vím,plno vyšetření,ale to maminka přece podstoupila několikrát a s úspěchem.
Udělalo se jí dobře.Zkus projet internet,pátrej co by bylo možný ze strany přírody.Bylinky a podobně.Jak tu mluvíte / nevzpomenu…ani boh /o přírodních léčitelích.
Nevzdávej to,ty né.Věřím,že dneska jsi na dně a je mi jasný,že už nemáš po týhle ráně sílu.
Padá to na Tebe,proč zrovna ty máš být ta silná a být oporou Tvé mamince a celé rodině,když sama potřebuješ povzbudit.
Vybreč se,zařvy si někde u lesa a jen proboha nám neupadni do depky.
Proto jsme tu a každá může se poptat v okolí co by mohlo být k užitku a přispět radou.Ikdyž to bude třeba blbost po pár dnech se vzchopíš a budeš fungovat.
Hlavně ta psychika si myslím by měla pomoct.Jek obě upadnete do depresí bude to špatný.Né ta nemoc,ale duše by mohla nadělat problémy :-(.
Věřím,že to zvládneš.Kdo jiný než Ty.
sluníčko je mi to tak líto ájík to napsal tak že líp bych to nedokázala slovíčkama napsat…..myslím na vás drže se jak jen to jde
Padmé…
Sakra, co na to říct?
Mojí babičce je 82 let a její o dost mladší kamarádka má asi rok rakovinu prsu, byla na operaci a přišla o něj, ale vypadalo to nadějně. Nedávno ji hospitalizovali s tím, že se jí náhle zhoršil stav. Po pár dnech ji propustili, s tím, že se už nic nedá dělat. Bavila jsem se o tom s babičkou a ta mi říkala, že se s ní snaží být co nejvíc a dělá jí pomyšlení – peče a vaří jí oblíbená jídla a v rámci možností se snaží být jí nablízku a hodně si povídají.
Myslím, že tohle je asi to nejvíc co se dá pro blízkou osobu udělat.
Budu na Vás moc myslet.
Padmé, taky na vás moc myslím,,je mi to líto ačkoliv jsem se moc nevyjadřovala ,ale četla jsem tvé strasti s maminkou a doufala ,že vše se v dobré obrátí.
Je mi to moc líto a posílám tak též alespon virtuální objetí,,drž se holka.
Danasi, děkuji, pokusím se…
Ájíku, rozumím, jak to myslíš a vím, co jsi mi chtěla říct, děkuji.
Lien, děkuji.
Padmé,……… myslím na vás.
Padmé 🙁
Nevím vůbec co říct….Asi že jsem to taky tak nějak tušila, když jsi onehdy psala naposled….
Neumím poradit, jak se dostat z bolesti, to asi nejde a asi zrovna teď je čas na to, abys byla s maminkou co nejvíc, abyste spolu mluvily, nebo třeba jen mlčely… ale byly spolu. Na druhou stranu bude možná i trochu osvobozující to, že už můžete mluvit otevřeně… nechci, aby to vyznělo jinak, než myslím, ale pevně věřím, že chápeš, jak to myslím.
Přeji vám oběma hrozně moc sil na tom posledním úseku cesty, ať je to, co je bolestné, pro vás aspoň trochu krásné – v tom, že můžete tento čas být spolu a využít jej naplno.
Drž se, posílám aspoň virtuální obejmutí – a jestli můžu udělat cokoliv víc, napiš.
Padmé, jsem tu, jako jsi ty byla pro mne. Na to prosím pamatuj.
Padmé, sluníčko, já to tušila, když jsi nenapsala. Řekni a já jedu a myslím to vážně.
Ahoj holky,
nevím, co bych… tak jdu sem… jako obvykle… Asi se potřebuju vypovídat… nebo možná “vybulet“…
Mojí maminku propustili z nemocnice… definitivně… předali jí všechnu dokumentaci, všechny papíry, snímky, výsledky… z onkologie byla “propuštěna“… s tím, že pro ni víc udělat nemohou…
Má se nahlásit u svého obvodního (praktického) lékaře…
Ač jsem cítila malér v kostech, až takhle jsem si to nepředstavovala…
To, co nebylo vyřčeno, je teď už zřejmé…
Jsem nějak “mimo“, moje mysl se neskutečně vzpírá, nedokážu uklidnit svou duši, křičela bych do ochraptění… A přesto vím, že nic, vůbec nic nezmůžu…
Mám splín jak řemen…
Holky moje, nechce se mi vůbec nic… na nic nemám chuť, jen sedím a “čučím“… máte-li nějaký nápad, sem s ním… asi potřebuji závan větru nebo studenou vodu…