Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Moje maminka
Ahoj holky,
tak nějak už si nevím rady, moje maminka byla ve středu na kontrole u paní doktorky a ta už ji nepustila domů, musela zůstat v nemocnici, v pátek přišly výsledky…
A já od rána v kostech cítila malér…
Nově zvolená léčba chemoterapií se minula účinkem. Nefunguje to. A nezabírá to.
Maminčin zdravotní stav se opět zhoršil, dostala infuze a včera i transfuzi krve.
Je to čím dál tím obtížnější, špatně se hledají jakákoli slova povzbuzení nebo útěchy a musím se přiznat, že je to moc smutné a bolestné přihlížení…
Tatínek se mi rozbrečel a teď mám obavy i o těhotnou sestřičku – ještě jsme jí to neřekli… co s ní taková zpráva udělá a jak bude miminku? Nebylo by lepší to neříkat?
Holky, máte-li nějaký nápad nebo radu, sem s ní.
Holky, moc Vám všem děkuji… za Vaše reakce… a za slůvka povzbuzení, díky.
Padmé, když jsem si přečetla název příspěvku, skoro se mi zastavilo srdce, že je něco u Vás….
Posílám hrozně moc síly, kolik to jen jde…. slova jsou opravdu málo…..
Nečetla jsem ostatní příspěvky, ale sestřičce bych to asi řekla, ať má možnost být s maminkou co nejvíce….
Tak moc bych Vám přála, aby bylo líp…. snad bude!
Padmé, dlouho jsem tu nebyla, ale zahlédla jsem tvou zprávu o mamince. Moc mě to mrzí. Stále to máte jako na houpačce.
Sestře sic opatrně, ale řekla bych jí to. Jak už tu napsaly , asi by nebylo dobré to úplně tajit, třeba má věci, které chce s maminkou ještě probrat nebo urovnat a pak by jí to mrzelo mnohem více.
Mamince každopádně přeji hodně sil v tomto nerovném boji. Myslím na vás…
Nepřihlášená HP
Děkuju Vám všem.
padmé je mi líto co čtu nedokážu sluníčko nic poradit, jen jsem chtěla aby jsi věděla že jedno srdíčko smutní s tebou…..sestře bych to nějak asi opatrně řekla nevím jestli úplně celou pravdu nebo to nějak trochu obalit…je to moc složité rozhodnutí
Padmé, mrzí mě to, víc nejde dodat. Mám za sebou rok, kdy jsem se svými pacientkami prošla tolika rakoviny, že se mi to nepovedlo za předchozí profesní život :(. Poslední, 21letá slečna, mi ještě pořád nedá spát.
Sestře bych to určitě řekla, stejně bude tušit, maminka bude v nemocnici, méně doma… čas, který s ní může strávit, by měla mít možnost využít. Je to těžké, pro každého, pro těhotnou několikrát navrch, ale co můžeme, je to život. Myslím na tebe, už dlouho.
Padmulko, hrozně moc mě to mrzí 🙁
Nebyla jsem tu už hrozně dlouho- a jen nakouknu, tak tohle 🙁
Holka zlatá, vím, že slova útěchy jsou pořád jen slova…Jen vám všem posílám náruč síly a štěstí.
A co se týká sestřičky…. je to pro ni určitě o to těžší, měla by být v klidu… na druhou stranu si zaslouží vědět, jak se věci mají, třeba by ji pak bolelo mnohem víc, že to nevěděla, že něco propásla – třeba příležitost být s maminkou co nejvíc nebo příležitost pomoci mamince nějak jinak… co já vím… vy se v rodině znáte nejlépe, tak víš, jestli by takovou zprávu zvládla….
každopádně na vás moc myslím a věř, že i když teď skoro nestíhám, v souvislosti s VD na tebe myslím…. Drž se!
Padmé, je mi to moc a moc líto, věřila jsem, že se vše začne obracet k lepšímu. Aááách jo 🙁
A k sestře… To jsou věci, o kterých se stejně musíte rozhodnout sami.
Já bych ale byla pro to sestře to říct. Sestra to zvládne a miminko taky.
Myslím, že má právo to vědět.
Mně umřela v těhotenství babička a kupodivu jsem to v tom stavu možná snášela líp, než normálně. Slzy a smutek byly, to je jasný, ale cítila jsem ten koloběh života, jeden člověk odejde a druhý přijde a taky jsem si říkala, že možná to miminko si v sobě ponese kus babiččiné duše. Se smutkem i ta naděje.
Držte se.
Padmé, všechno už tu bylo řečeno a já nevím, co ti napsat. Slova jsou tak málo, ráda bych udělala víc, mnohem víc. Posílám hodně síly tobě i mamince a vlastně celé rodině. Obětí a pohlazení, náruč sluníčka…
Padmé, nebyla jsem tu týden a je tu taková smutná zpráva… Posílám slova útěchy, ač zní pořád stejně, jsou myšlena upřímně a od srdíčka, moc držím mamince palečky a přeji moc síly a energie…
Víš, byla jsem v pátém měsíci s Aničkou, když mi umírala babička na leukémii, všichni měli o mě strach, protože jsem celé večery proplakala, pak mě nechtěli ani pustit na pohřeb, ale já jsem cítila, že to k mému životu prostě patří, osud to tak zařídil, aby i miminko cítilo, jak je láska k blízkému člověku silná, jsem pro to, aby se před sestrou nic neskrývalo, mě osobně moc vadilo zacházení jakoby v rukavičkách, chtěla jsem všechno vědět narovinu. Myslím, že i to smíření se s koloběhem života, které pak ve mě nastalo, bylo velmi ulevující a osvobozující.
Pevně věřím, že se vše zase v dobré obrátí a maminčino zdraví se zase zlepší. Drž se, holka.