Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
„Nej“ učitel(ka)
28. března se roku 1592 narodil Jan Ámos Komenský. Dlouho jsme v tento den slavili Den učitelů.
Pojďme společně trošku zavzpomínat na ty, kteří se tu více, tu méně úspěšně snažili vzdělat nás a vychovat.
Který byl ten “nej“, na koho nemůžete zapomenout – v dobrém či ve zlém?
Paní učitelka ve školce nebo paní učitelka v první třídě?
Kdo vás nejvíc naučil?
Kdo vám dal nejvtipnější poznámku?
S kým byla legrace a s kým naopak nuda?
Komu byste vy dali cenu Zlatý Ámos?
!!!!!Tato diskuze je součástí projektu „Pojďte si povídat“ a zapojit se do ní můžete i mimo tento týden.
Chcete-li se k tomuto tématu rozepsat víc, můžete nám svůj příspěvek do pátku (1. 4. 2011) poslat i jako článek. Bude-li mít hlavu a patu a alespoň 250 slov, rády ho zveřejníme na hlavní straně. Příští týden vybereme jednoho autora článku nebo účastníka této diskuze, který dostane malou odměnu (viz. článek http://www.vasedeti.cz/tipy-a-rady/co-kde-a-jak-na-vd/pojdte-si-povidat-v-breznu-2011).!!!!!
Jojo kuchyně našich maminek potažmo babiček 😀
Kdysi u nás byl specialista na vaření můj bratr.Já měla pocit,že jsem využívána na pomocné práce typu podej,přines,oškrábej,umyj nádobí.Až v dospělosti mi došlo,že i při tom jsem se to učila 🙂
Nejvíce vzpomínám na dobu,kdy jsem se odstěhovala 120 km od domova a už bydlela se svým budoucím mužem,byla děsně důležitá a vařila s mamkou na telefonu.Nějak jsem tušila jak to ta mamka dělávala,ale ne a ne si vzpomenout :-)No a taky na trapas,kdy jsem pozvala tchána a tchýni na oběd a knedlíky se rozvařily v nějakou neidentifikovatelnou hmotu,tudíž od té doby to kupovaný jistí 😀
A sranda byla když jsme na ZŠ měly my holky vaření.Byly jsme fakt důležité kuchařinky i jen co se týkalo pomazánek.No a dcera si svou první školní pomazánku udělala v pátek….letí to no..
Teda, ale zapomněla jsem zmínit u vaření mojí babičky – ta mě naučila buchty, musím říct, že fakt dobrý, a i moje mamka tvrdí, že ona takové neumí, takže když dostane chuť, tak peču i pro ní:-)Tak aspoň tohle:-)Jsou z klasickýho těsta, nic uměleckýho, ale prostě se nějak povedou:-)
Jo a Denda si zase nemůže vynachválit můj dort – nepeču drioty moc ráda, děsně to zdržuje, ale když mě to chytne, tak se do toho pustím. Takže ten peču, kdy se dá, třeba jen na chuť.
Ivča a Domča
Jejda, Jarmuschko, fakt jak horor? Ba ne, možná je to tím, že mě to nebavilo, tak to tak působí, ale jak píšu, byla to na jednu stranu legrace. Kluci byli nějaký menší, my holky na podpatkách jsem byli o hlavu větší, tak to působilo fakt nějak podivně:-)
Já to neměla ráda z mnoha důvodů, i kvůli těm botám na podpatku a šatům – ty nemusím dodnes, naposledy jsem měla šaty a podpatky na imatrikulaci, to byl taky zážitek. Opět jsem se soustředila na ty podpatky, abych nezakopla, byla jsem z toho tak vynervovaná, i z té atmosféry a tak, že jsem zapoměla podat ruku děkanovi, no průšvih. Naštěstí měl pochopení pro trémáka a smál se – myslím, že to byl skutečně upřímný smích, který se mu tam povedl, jinak se tvářil fakt děsně vážně. Tak jsem ho aspoň rozesmála, zato já rudla trapností:-)
No a k učení se vařit – mamka mě něco učila, ale byli jsme sami, chodila hodně do práce, čas nebyl, tak jsem se učila vlastně sama z kuchařek. A učím se dodnes něco nového zkoušet a tak. A Dendu jsem taky něco naučila, aspoň doufám, ale je ještě moc mladá. Má svou domácnost, a často mi volá nebo přijde o radu k vaření, o nějaké recepty a tak.K vánocům jsem jí koupila ohromnou bichli kuchařku, tak snad se jí hodí:-)
A Domča se mnou vaří rád, ale to asi každé mrně – spíš míchá všechno možný dohromady, pak je z toho humus kaše, ale on je nadšený, tak ho nechávám. Ale zjímá ho, co se z čeho dělá, proč a nač:-)
Ivča a Domča
A což takhle při přípravě slavnostního nedělního oběda pohovořit o tom, jak jste se učili vařit?
Kdo vás učil (a naučil) vařit?
Prozradíte nějaké “fígle“?
Učíte vařit své potomky? Jaké metody používáte?
🙂
Ivčo, taneční v Tvém podání vypadají jako hotový horor. Já takové vzpomínky nemám. My zažili spoustu legrace.
Aspoň jedna historka – učili jsme se čaču, základní krok je jasný, ale problémem bývá trefit se správně do taktu.
Tak my jsme se se spolužákem “rozkmitávali“ a v okamžiku, kdy jsme se odhodlali,se za spolužákem “kde se vzal, tu se vzal“ náhle zjevil asistent tanečního mistra. Spolužák mu dupnul na nohu a bylo po tanci (pro tu chvíli).
A k přezdívkám – my často o profesorech (zejména na gymplu) mluvili ve zdrobnělinách jejich jmen. Např. třídní byla Evička.
Jedné profesorce jsme říkali “Stařa“, ale to ani nevím, jak vzniklo, to jsme převzali od starších kolegů – a protože na gymplu studovali přede mnou tři moji sourozenci (a abych byla úplně přesná, tak po mně ještě jeden), věděli jsme, že ta přezdívka je už letitá….
Na základce jsme jedné ruštino-angličtinářce říkali “SKÚTR“. Taky nevím, jak to vzniklo. Považte, že jsme byli ve třetí třídě… Je to zkratka sousloví, jehož druhá část zní “trpaslík“ (tu první když tak soukromně v OV 😉 ).
Jarmuschko, k těm přezdívkám- myslím, že jsem to už psala, nevím…Učitel patologie měl na zdrávce přezdívku “Pojízdná parfumerie“, strašně se voněl, aby asi zastínil pach pitevny – jenže bych řekla, že to bylo ještě horší:-)
A ředitelce na základce, jsme říkali “Taxisův příkop“ – jmenovala se Taxová a kdo neuměl, co chtěla, tak přes to nejel vlak – takže neznalí skončili s pětkou – v příkopu:-)
No a taneční – vidíš, další dobré téma. Taky jsem chodila, nebavilo mě to, na rozdíl od bratránka, který chodí dnes, ve více jak 40 letech na taneční znovu, a úplně se v tom vyžívá. Já myslím, že už ani kromě polky nic neumím:-)
Ale byla to sranda. Kluci v saku vypadaly jak umělé panenky na stojanu, všechno to na nich viselo, dlouhý rukávy a děsivý bílý rukavičky…No a já na vyšších podpatkách, mimochodem, ty nenosím ani dneska, jsem místo tancování spíš upřeně myslela na to, kdy si vyvrknu kotník:-) Což se tedy nestalo naštěstí, nohu jsem si zlomila když jsem spadla z třešně:-)
Neustálé šlapání si na nohy oboustranně, neustálé omluvy, no neměla bych sílu a nervy být učitel tance:-)
Ivča a Domča
pročetla jsem jen něco,ale nějak mám pocit,že tenkrát učitelky v mateřinkách měly všechny stejné instrukce.Když si vzpomenu jak nás nechaly sedět u nedojezeného jídla a jak jsem se pozvracela z teplého mléka tak se mi zvedá žaludek ještě teď 🙁 a jim to bylo fuk.Naštěstí moje maminka mě vždycky pohladila a řekla,že to nevadí,že to nemusím.Ale proč to dělaly?
No k základce snad jen,když si v září 1989 pozvala moje soudružka třídní mamku do školy a kladla ji na srdce,že i když se celkem dobře učím,tak přeci jen cituji ,,pro dítě dělnického původu by byl vhodný nějaký učňovský obor a ne výběrová zdravotní škola’’Přiznávám,že jsem to obrečela,protože jsem sestřičkou být chtěla :-)pak přišel listopad a bylo po problému na kterou školu mám nebo nemám jít.
Zdravka je kapitola sama o sobě,banda puberťaček a mladý učitel na občanku a tělocvik 😀 vedl si deníček kam si psal,kdo se mu kolikrát za měsíc omluvil,že nemůže cvičit.A třídní,sesazený ředitel a jeho věta…,,když vás to nebaví,běžte na poštu lízat známky“ 😀
Jo jo, aspoň má člověk na co vzpomínat 😀
Suodal mě inspirovala, abych se vás zeptala na přezdívky, které jste dávali učitelům – samozřejmě i s “legendou“, jak vznikly, proč.
A co učitel(ky) tance? Chodili jste do tanečních? Těšili jste se? Byl učitel inspirací? Nebo jste to tam museli vždy nějak “protrpět“?
Hm, tak kombinace selhání techniky a pracovního zaneprázdnění mi trochu zkomplikovaly přístup…
Ivčo, já začala v autoškole (těsně po “převratu“) na favoritu, ale pak si můj učitel zlomil nohu, dostal vysokou sádru a nechal si jen “promimenty“. Nás ostatní si rozdělili zbývající učitelé. Já se tak v půlce kursu dostala na stodvacítku. No, asi můžu být ráda – byla to “škola života“. Ovšem s MB, které jsem tu a tam měla k dispozici po autoškole jsem si neporadila….
Markittko, kdyby se chovali ti učitelé “standartně“, tak si na ně dnes už nevzpomeneš, viď?
Suodal, taky ses hezky rozepsala. V té autoškole to zas mohla být s tím učitelem docela legrace, ne? No a favorit – na tom jsem úplně začínala, ovšem v době, kdy to bylo to nejmodernější… ;o) Děsí mě představa té učitelky ve školce – já naopak byla dávána za příklad a některé spolužačky po mně chtěly, abych dojedla, co ony nemohly. No to jsem odmítala – nebyla jsem přeci žádný “dojížďák“. 😉
Pavlinkav, díky i Tobě – jak za “raport“ z redakce, tak i za vlastní vzpomínky. Ledová špenátová polívka by mě děsila taky… No a já zase celou VŠ a pak i částečně už ve svém prvním zaměstnání čerpala z toho, co nám dala paní učitelka v dramáku v ZUŠ.
Ivčo, Jarmuschko, článek je nachystaný a zítra si počtete, jak to Ivča s tou autoškolou měla.
Do redakce dorazil ještě jeden “článek“ – bohužel měl jen 100 slov, takže jsem jej vrátila k rozpracování. A pevně doufám, že autorka se ještě trošku rozepíše.
Jak tak pročítám diskusi, některé příspěvky by klidně jako články být mohly. Holky, nestyďte se to poslat 😉
Jinak já mám největší vzpomínku asi na jednu p.uč. ve školce – ta mě dusila a dusila, to byl děs. Já jsem byla hodně špatný jedlík a ona se po mě vozila, jak mohla. Moje vzpomínka, jak sedím ve třídě nad ledovou špenátovou polívkou, děti už na lehátkách, kolem mě zvednuté židličky a paní uklizečka s hadrem…, tak ta patří k nejhorším.
Pak jsem ale dostala zlatou paní učitelku, se kterou jsme se milovaly navzájem (už si připadám jako Květa Fialová, která všechno kolem miluje, včetně svého Harolda 😉 😀 ) Dodnes paní učitelku ráda vidím a ona mi totálně vyrazila dech, když mi přišla do kostela na svatbu. Když jsem ji tam viděla, tak už jsem ty slzy fakt neudržela…
Ve škole jaksi moc výrazné vzpomínky nemám, prostě to prošlo.
No a na střední jsme měli úžasnou třídní – češtinářku. Dodnes ráda vzpomínám na její – “Mně ale nezajímá narodil se, umřel a mezitím napsal! To se podle knížky naučí i cvičená gorila!“. Jak mně se to pak hodilo na výšce – náš profesor totiž miloval souvislosti a já též, takže jsme opravdu příjemně pokonverzovali jak u zkoušky z dětské literatury, tak u státnic z češtiny. Od Honzíkovy cesty jsme se přes souvislosti dostali až k Pavlovi Šrutovi 😉 To byl fakt úžasný pán s úžasnými znalostmi.
No a z druhé strany – docela by mě občas zajímalo, jestli si na mě “moje“ děti někdy vzpomenou. Zatím považuju za velkou poctu, když mi jedna maminka řekla – vy jste v páté třídě, tak to půjdete do první? To byste mohla učit naši “XY“… To by bylo fajn.