Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nervy v kýblu
Holky moje, už je toho na mě asi moc! Byla jsem vždy tak klidný a mírný člověk…a teď co jsem doma skoro 6 let na mateřské se ze mě stal jakejsi gestapák,kdy mě rozčílí kdejaká kravina, že na ty svý caparty řvu,až mě bolí v krku a pak mě to samozřejmě mrzí. Jsou v období vzdoru, manžel je flegmoš a já jsem na dně. Nevíte někdo o nějakejch vitamínech na nervy? Jestli to tak pude dál, skončím u psychiatra. Samotnou mě moje chování štve a mrzí:-(
Dadulo, jak já ti rozumím!
Malá (skoro 4 roky) je od podzimu do jara nemocná. Už druhý rok. A tento rok babičky nemůžou hlídat. 🙁 Od ledna jsem s ní byla 2x doma na OČR, teď si vybírám dovolenou, neb obě ležíme s chřipkou. Šílím z toho, jak jsme furt zavřené doma, nemůžem nikam jít. Kamarádky s dětmi nemám, a i kdyby – s kým se vídat, když mi dítě marodí? A bezdětné kamarádky? Buď pracují, nebo studují. Během dne nemají čas a odpoledne, to už chodí domů manžel a nikoho tu nechce. Krom doktorů není nikdo, s kým bych si mohla promluvit jako dospělý člověk! 🙁 Manžel nehrozí, v práci se namluví ažaž, takže když přijde domů, chce mít svůj klid.
Šílím, neb nemám žádnou normální komunikaci. Šílím z toho, že malá je furt na hromadě. Šílím z jejího zlobení. Rozčiluje mě kdejaká blbost. Např. malá si teď začala vymýšlet svá slovíčka, např. “poskám“ – to je “prosím“. Já jak to slyším, vidím rudě a mám co dělat, abych nevybuchla. Prostě nervy nadranc. 🙁
A když je nejhůř, tak si uvědomím, že za týden mi začíná mateřská a já mám před sebou minimálně 3 roky, kdy to bude to samé, zavřená doma, bez inteligentní komunikace, bez dospělých přátel, bez pořádného života. 🙁
Všichni mi říkají, že na malou řvu, ale ono to jinak nejde. Ona schválně neslyší, a řev je jediné, co na ni zabírá. Buď řev, nebo nasekání na zadek. A to mi řev přijde ještě “lepší“.
Dadulo, bohužel Ti nedokážu poradit. Jen popřát, abys ten zbytek mateřské přežila a aby se to příchodem do práce zlepšilo.
Hlavně, aby pak nepřibyla další povinnost. Nevím, jaký je Tvůj muž. Ale např. kamarádka pořád slýchala, jak se doma s děckem jen fláká. Doufala, že se to zlepší, až půjde do práce, a ono nic. S manželem pracují spolu, každý na jiné pozici, ale potkávají se. Takže on moc dobře ví, jak náročnou má ona práci. I přesto po příchodu domů hlásí, že ON si potřebuje odpočinout, ON je unavený, a mizí v dílně. Ona se musí postarat o dítě a ještě poslouchat, jak jí nadává, že není uklizeno. Že je fyzicky na dně, hubená jak lunt (už podvyživená), …, to ignoruje. On je jen samé já, já, já. Tohle je tedy extrém, ale i tak… Jak jde ženská do práce, tak chlap může mít s tím problém, neb byl nějakou dobu zvyklý, že je doma uklizeno, navařeno, …, a teď žena nemá kdy to udělat. Chlap se musí zapojit do chodu domácnosti a nejeden to těžce snáší. Držím pěsti, aby to u vás bylo v pohodě!!!
(A pardon za ten román, holt, nevykecaná ženská. 😉 )
hlásím se do klubu jen v rychlosti pírnu zítra víc….jsem na tom stejně pak to obrečím..včera mi i ten nejstarší řekl že pořád na ně křičím….takže nejsi sama …zítra pročtu a doufám že načtu a najdu uklidnění i sama pro sebe….
Ahoj Dadulo, vítej do klubu “postižených“ matek :-)))
Já jsem si říkala “nervy v kýblu“, kdo to asi píše ;-).
Dadulko, hlavně dýchej. Zhluboka a pomalu. Vždy, když ucítíš, že emoce překračují hranici, dýchej. A můžeš zkusit počítání, mně to pomáhalo. Pomalu počítej – jedna, nadechni se, dvě, vydechni, tři … atd.
Děje se Ti to, co se ostatním maminkám děje také (někomu méně, někomu více, ale děje se to všem). Hlavně si nepřipadej “divná“. Nejsi divná, jsi úplně normální.
Jsi prostě zavřená doma. A přitom bys potřebovala nějaký svůj vlastní prostor. Rozumím Ti a chápu Tě.
Nicméně – na děti není dobré křičet. Je lépe naučit se zacházet sama se sebou. A mluvit potichu. Také jsem se to musela naučit. A fakt to funguje. Když mě malý rozzlobil a já otvírala pusu, že začnu … seplo mi to v hlavě, uvědomila jsem si to a začala jsem mluvit potichu. Vyzkoušej si to.
Však ono to půjde. Neboj se. To zvládneš.
A nezapomeň – máš nás. My jsme tady.
A než nastoupíš do práce, můžeš kdykoli napsat.
Holky, tak ráda bych si splkla s nějakou kámoškou, jenže veškerý kontakt mám tak maximálně emailem nebo přes icq, jsem totiž z vesnice a odsud všude daleko, auto k dispozici nemám k dispozici, takže mateřská centra a podobný věci pro mě bohužel nehrozí. Ani nevíte, jak závidím kamarádkám, když mi píš, jak chodí do hudebky a do tanečních, jak jsou děti spokojené a oni samozřejmě tím pádem taky. No a tchýně? Ta sice bydlí s námi, ale zájem o nás a o svá vnoučata naprosto neprojevuje. To víte, že jsme se ji snažili zapojit, ale pokaždý si našla nějakou výmluvu, jen aby nemusela. Takže jsme si zvykli postarat se sami, už jí o pomoc ani neříkám. Je prostě zvyklá na svůj klid a raději, než se dívat, jak se tváří, když ji poprosím, aby mi s malým počkala, protože si chci zajít k doktorovi nebo do obchodu, tak ho táhnu sebou. Je to kapitola sama o sobě..Starší naštěstí chodí do školky, to je v pohodě, ale teď je poslední dobou často nemocný, tak jsou kluci pohromadě a prostě se navzájem doplňují a prudí.
Zakazuju si rozčilovat se, akorát, že na to někdy zapomenu:-)
Jo a do práce se vracím už za pár měsíců a už se nemůžu dočkat….Věřím, že se pak budeme navzájem víc vážit.
Holky moje, děkuji vám za podporu!
Chybí mi v textu veškerá čísla, měla jsem vypnutý NumLock :o))) Takže dcerku mám 5-letou a je u mě na 1.místě :o))))
Chybí mi hned na začátku čísleko: já byla sice s malou jen 3 roky doma. :o)
Dadulo, taky ti chci vyjádřit pochopení. Já sice byla s malou doma jen roky a myslela jsem si, jak to nástupem do práce a školky přejde, ale často zjišťuju, že tomu něco chybí… Jsme samy dvě, dcerka a já, jakmile přijdeme ze školky, ani se nepřevlékne a HNED si chce hrát, ale prostě takové hry jako na panenky, je jedináček, ve školce sice postupně zapadá do kolektivu, ale stejně vrstevníky moc nebere. Normálně závidím maminkám, které mají děti dvě, určitě se mnohokrát samy zabaví, třeba bratránek má dvojčata, teta pořád láteří, jací jsou oproti mně chudáčci, že mají hned dvě děti a jak je to všechno těžké, otevírá se mi kudla v zádech, je to samozřejmě těžší, ale jsou na to dva a vrátí se jim to, až budou mít holčičky třeba roky, kdy si vyhrají spolu, zatímco já se holce musím věnovat sama, prostě kromě chvilky kreslení ji mám pořád za zadkem, po návštěvách se jí nechce… Jasně že nikdo nechce být (a taky není) dokonalý, ale taky vím spoustu věcí o výchově, jen prostě když má malá období vzdoru a není jiná opora, která by vedla jako já pevnou rukou, často ujedu a pak mě to mrzí.
Jinak čtenářka to sice napsala hezky, že nejsi sama, máš děti, ale to fakt není totéž, člověk potřebuje vypnout, pokecat si, svěřit se dospělému, tohle děti nechápou, není to stejné. Svou letou dcerku zbožňuji a je u mě na .místě, ale někdy prostě člověk potřebuje dospěláka, aby se vypovídal… Naprosto vím, jak to myslíš….. A vím, že prostě jak jsou jednou ty koleje zajeté (kdy jsou matky frustrované stereotypem a už to laskavé jednání často nefunguje), je pak těžké znovu začínat úplně od začátku, děti to spíše mate…
Výchova je opravdu moc těžká, hodně mi pomůže, když zjistím, že jsem to právě “přepískla“ a vychladnu, přijít za tou malou a říct: “Udělala jsem chybu…“ a vysvětlit proč. Malá se pak fakt chová jinak. Děti cítí, kdy rodiče chybují, přiznat pochybení je hodně důležité, zkus to někdy a uvidíš ty reakce. Drž se, mamino! :o)
Ahoj, úplně rozumím, jak ti je. Já byla doma 5,5 roku a byl to tedy kolikrát mazec. Ne že by nebylo co dělat, ale je to pořád dokola a nikdo to moc neocení, co?
Přidávám se ke čtenářce. Potřebuješ nějaké další aktivity. Nevím, odkud jsi, jestli jsou u vás dostupná mateřská centra, různá vzdělávání pro maminky na MD apod. Chodí starší do školky? To by bylo taky fajn, na pár dní v týdnu ho tam dát a věnovat se jen tomu menšímu. Nebo co zapojit tchyni? Třeba by byla ráda, kdybys ji požádala o pomoc? A manžel by mohl minim jedno odpoledne v týdnu převzít péči o potomky a ty bys mohla vyrazit někam ven, pročistit si hlavu. Zacvičit si, projít se, pokecat s někým normálním dospělým nebo cokoliv jiného.
Na léky bych to taky neviděla – k čemu to bude? Z dlouhodobého hlediska asi nic moc, co?
A vracíš se do práce? Třeba už za půl roku budeš “mít klid“?
Omlouvám se za překlep ve tvém nicku.
Danulo, nejsi v tom sama. Takhle se cítí asi opravdu hodně maminek. Já bych na tvém místě spíš volila trochu jinou metodu, než nějaké kapky a nebo dokonce léky. Já vím, že je to s těmi dětmi dost často cirkus. Já mám zatím jenom jedno (téměř dvouletou holčičku), ale i ta začíná být dost divoch. Ale to je vlastně dobře. To prostě k tomu věku patří.
Spíš bych se snažila (což já se opravdu snažím) se alespoň trochu vrátit do dětských let. Zapoje se s nimi do hry. Nemusíš přece pořád jenom běhat po domácnosti a po práci. Udělej si to třeba dopoledne a pak si s nimi odpoledne hraj. Ty nejsi sama. Máš děti. Oni ti dokáží přece dělat společnost. Jsou to tvoji nejbližší. Muži mají často představu, že se jich to fakticky netýká. I můj muž mi jednou řekl, že si myslel, že ho to obejde a on bude chodit jenom do práce a já to zmáknu (jako žena jednoho jeho kamaráda). Jenže v tom se splet. Vlastně se mi za to i omlouval, že si to myslel. Ale ne každý muž je ochotný tohle připustit a ne každý muž také má čas a energii. Někteří jsou velmi zaneprázdnění.
Je mi jasné, co ti chybí. Chybí ti asi pořádná kamarádka, která by alespoň jednou týdně přišla na kafe. A pořádně pokecala, nemám pravdu? Ale tohle chybí hodně ženám. Jsme ve svém mateřství fakticky izolované.
Nesmíš to ventilovat na dětech. Nebo jednou budou ony totéž dělat na tobě. Zkus se s nimi zkamarádit. Určitě ti vyjdou vstříc. Vždyť tě určitě milují. Jsi jejich maminka.