Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nervy v kýblu
Holky moje, už je toho na mě asi moc! Byla jsem vždy tak klidný a mírný člověk…a teď co jsem doma skoro 6 let na mateřské se ze mě stal jakejsi gestapák,kdy mě rozčílí kdejaká kravina, že na ty svý caparty řvu,až mě bolí v krku a pak mě to samozřejmě mrzí. Jsou v období vzdoru, manžel je flegmoš a já jsem na dně. Nevíte někdo o nějakejch vitamínech na nervy? Jestli to tak pude dál, skončím u psychiatra. Samotnou mě moje chování štve a mrzí:-(
A taky sama přijdeš na jiný myšlenky, nebudeš mít na očích jenom ty nedostatky, to už je asi všechno.
Nejlepším vitamínem na tohle je chodit mezi lidi a chodit s nima na výlety co to jde, vlastní zkušenost. Ale co jsem slyšela, tak některý děti vzdorujou ať jsou kdekoli s kýmkoli, já mám v tomhle směru štěstí, že malá je hodně (možná až moc) společenská, se mnou pak má doma ponorku a zlobí, ale jakmile se najde hodina, půl dne, den, tak jedeme s někým na výlet, ona je z lidí celá šťastná (ať jsou tam další děti nebo ne), nakonec se společensky unaví, nachodí a naběhá nějakej ten kilometr a potom mi nedělá naschvály a já se nemusim rozčilovat.
Dadulo, jen si postěžuj, tuším, že Marika Ti to přece nabídla. Od toho jsme tady.
Můj muž taky vždycky říkal, že to nic není, že si jenom “hrají“. Pouze do té doby, než jsme jeli na pohotovost s rozseklou bradou a on musel dceru držet v náručí, protože dostávala hysterický záchvat. Byl tam takový dost nemilý doktor (docela jsem se ho bála sama). A dcera (3 roky) odmítala panu doktorovi bradu jen ukázat, natož si na ní sáhnout. Takže byla dcera od krve, uřvaná, tatínek od krve a spocený. Jó a na zpáteční cestě nás zastavili policajti a dávali manželovi dýchnout. Samozřejmě měl asi dvě piva, protože to bylo po věčeři. Naštěstí měli pochopení a stačil jim papír z pohotovosti, že manža musel jet. O tom, že mám řidičák a mohla jsem řídit sama, jsme raději pomlčeli.
Od té doby, když u nás začne nějaká šťouchanda, říkám – jdi je usměrnit, ať nejedeme zase v noci na pohotovost. A jde okamžitě. To držení řvoucí dcery mu prý stačilo na celý život.
Tak sem za námi často choď a povídej si.
Dadulo, jj, děti jsou záškodníci. S tím záchodem – to se snad děti někde učí. Naše příšerka zas s oblibou mokré ruce obtiskává na toaleťák. Nebo trhá dlouhé kusy a háže je do mísy.
Ještě mě napadlo, že by sis mohla zkusit přečíst knížku Respektovat a být respektován. Je to o komunikaci s dětmi. A funguje to, jen holt to chce trpělivost, což vždycky nejde. Když mám sílu a energii a mluvím s dcerou tak, jak to popisují v knížce, dějou se malé zázraky a dcera udělá i to, kvůli čemu bychom na sebe jindy jen bez výsledku ječely. Bohužel, síla a energie často chybí. 🙁 Ale zkus to, Tvůj starší je už dost starý na to, aby se s ním dalo rozumně komunikovat a aby to na něj zabíralo líp. (V porovnání s druhým synkem.) I kdyby to nezabralo vždycky, tak to pomáhá snižovat stresové situace. A když jsem ještě za netěhotna mívala “dobré dny“, kdy jsem s malou mluvila podle knížky, tak to bývaly nejbáječnější dny. I několik po sobě jdoucích dnů bez velkých konfliktů, bez řvaní.
Tak laxní přístup u mnažela znám taky, ale víš, co znám já???
On se rozčílí u každé hlouposti, kterou děti provedou, já už jsem proti spostě věci imunní, ale on to hned řeší zabavením televize, zákazama, přitom se na výchově angažuje až při koupání, což je sakramentský málo, ale on už je prostě takový, má dům, má ženu, má děti a to mu k životu stačí, ale že děti potřebuji pevnou ruku, to neví, kolikrát mu to vyčtu a řeknu, že by se jím měl víc věnovat, ale to jak kdybych mluvila do latríny…………..on mi odvětí, že stejně neposlouchají a pomalu na mě svede, že já jsem si je tak vychovala, tak co…………ale že pro klid, abych ho měla, bych si odpočinula, tak dětem celkem i hodně povolím i snesu, že se bijou, jinak bych musela vystát v pokojíku díru v zemi neustálým kázaním, to se nedělá, to se nesmí.
Zase na druhou stranu mají z manžela vítr, ze mě bžundu, ale tak s mírou, když chci, tak pořádek si s něma udělám, já když jsem s něma doma sama, tak to i celkem jde, ale jakmile dojde manžel, tak už deprimují, co mu bude zase vadit na dětech, co se mu nebude líbit.
Taky to kolikrát obrečím, to je nejlepší vyplavení starostí:-)
Holky jsem tak ráda, že v tom nejsem sama. Neberte to ve zlém, ale hned mi je líp:-) Už jsem si myslela, že jsem nějaká divná a mám děti jak z knížky o hyperaktivitě. Když už mám možnost jít někam na návštěvu, taky celkem nerada, protože i já mám strach, že něco vyvedou, ikdyž všichni pak tvrdí, že je to normální, že jsou to prostě děti a pak za zády pomlouvají, že mám děcka nevychovaný. Ty svoje pak popisují,jako nejdokonalejší na světě….Pak si říkám, co dělám špatně, že mi pak pomůže jediný a sice vyřvat se a když to ze mě vybouchne,tak je jedno na koho a skrz co. Prostě se to ve mě nahromadí a pak je to třeba i z ptákoviny. Můj muž je hodnej chlap, v domácnosti mi pomáhá,když mu to čas dovolí, s klukama si hraje, když má čas, ale je takovej, no jak to říct…ve výchově hrozně laxní, takovej prostě flegmatik šílenej, což mě hrozně vytáčí…Tak třeba včera, kluci se midlili hlava nehlava,tak mu říkám,ať je jde srovnat, páč ten mladší řval jak tur. No a on, že mu nic není, že dostal jen po prstech a je hérečka. Takže jsem tam vlítla já, dostala zase záchvat, protože se mi ten starší smál do obličeje. Čím víc jsem se rozčilovala a ptala se, co mu udělal, že má malej doškrábaný obličej, tím víc mě měl na háku. Nebo mu dovolil hrát playstation,což se mi nelíbí,aby denně trávil ve svém věku u tv a hrál tam kdo ví co a když mu řeknu, že to není zrovna vhodný, raději ať ho zabaví jinak, tak mi řekne, ty naděláš, dyť o nic nejde. Hned si vzpomenu na sestřenici,jak dopadla se svými závislými dětmi na internetu. Se může zlobit jak chce a civějí u toho celej den od rána až do večera….Takže jsem odešla do koupelny vybrečet se, protože už za ten den moje nervy měly dost. Odpolko mi ten starší nacpal celý toaletní papír do záchodu,takže jsem půl hodiny víteco…Uf, omlouvám se moc za ten román, ale musela jsem si postěžovat…
Dadulo, vítám tě v klubu, já jsem v něm už šestý rok a kolIkrát mi z toho tak hrabe, že nevím, kudy kam.
Mám výhodu, bydlíme na kraji města, takže eventuelně můžu centra navštěvovat, našla jsem jedno báječné, ale je drahé, takže vyhávají jen parky, kde teda děti blbnou a já si na lavičce popovídám s maminkama ve školce.
Víš, co, neměla jsem na pokec ani ty maminky, až postupem času, jak začaly těhotnět, mít děti, tak se sami od sebe i hlásily, takže občas návštěva, děti si pohrály, my poklábosily u kafíčka.
Ale i tak, nejsem moc navštěvovací typ, mám z toho i strach, mám živější děti a jen trnu, kde co vymamlasí, takže s něma hodně času trávím na zahrádce.
Taky nemám pochopení u manžela, i když jsem si vybojovala nějaké privilégia v domáctnosti pro něho, jako úklid umytého nádobí, umytí dětí ve vaně, abych já spočla od denodenního rituálu, od dětí si nespočnu, nemám hlídání, jak u tebe, tchýně je tupá, jak polena, nerada hlídá, pak po hlídání kibicuje, co kdo udělal, kdo zlobí, takže se nažím doktora a další zvládnout tak, kdy malá je ve školce, malý doma, takže nemá tolik práce, to víš, taky mají rádi svůj klid, televizku, teploučko na nožky, prosím o hlídání opravdu výjmečně, vystačím si prostě sama.
Občas děti odvezu na jeden den k mé mámě.
Taky zvyšují hlas na děti, ale mě už připadá, že to snad ani jinak nejde, mrzí mě to pak, ale opakovat jednu věc desetkrát je na moje nervy silná káva, oni mě totiž ještě prd poslouchají, jen se poštuchují, vymýšlí kravinky, dělají nepořádek……….stane se, že zavelím, děti nechápou, hromady hraček udnáším ke kamnům, že to jako spálím, když to neuklidí, jej, jak začne ta starší kmitat s úklidem, jen, aby z hraček nebyl popel…………..:-)
Zkus si najít nějakou aktivitu, která tě nabudí do dalšího dne, já takové věci dělám, až děti zalehnou, jindy to ani nejde, třeba jsem ted začala s pletením košíků, no samo s dětmi, však jo, špejel mi braly, mečovaly se, lámaly to na pidi kousky, takže jedině bez nich.
Zkus si vydobýt jeden den v týdnu na procházku sama, mě se to říká, když to neumím ani já, radši jdu s dětma, jsem asi bábovka:-)
Stane se, že pak vybouchnu, jak sopka, s přemíry povinností doma, s dětí a s manžela, vyletím po něm, ale co, pak je mi hned líp a může začít třeba 14 denní kupčení všeho na moje nervy zase, než vybouchnu.
Prostě mám taky nervy v kýblu, roznítí mě každá maličkost, každé neuposlechnutí, manžel, kterému je to šumák.
Hlavně piš, jsem tu od toho a jak čtu, tak v tom nejsi sama, je nás tu víc, vypovídej se, uvidíš, hned to bude zase o kousek lepší.
Taky se hlásím do klubu občas řvoucích matek, bohužel. Nejsem zrovna trpělivý typ a naše dvě dětičky mě někdy dokážou pěkně vytočit. Nejhorší to bylo v období, kdy ani jeden nechodil do školky, teď jsou sice pořád nemocné, ale i tak je to lepší. Ten oddech a chvilka pro sebe je naprosto zásadní. Dadulo (myslím, že tak nějak byla ta přezdívka), nějak si tu chvilku pro sebe budeš muset udělat, jinak se za chvilku zhroutíš. Myslím, že bude třeba apelovat na manžela. Každý muž, kterého znám (nevyjímaje toho mého) chce mít doma, když přijde z práce, klid. Ale jeho klid za cenu tvých nervů, to nejde. Staré známé rčení – na děti musí být dva – tady platí.
Hani, naprosto s Tebou souhlasím. Také jsem si slibovala, jak nebudu svoje dětičky komandovat, hulákat na ně, aby po sobě uklízely, myly nádobí, skládaly ponožky apod a co myslíte – dělám to. Můj manžel tvrdí, že jsme hysterická a jenom veju. A to se s nimi nikdy neučil a třídní schůzky taky nechodí. Ale nedávno ho dostal náš pubertální syn, když mu po menší hádce (tatínek pěnil, že synáček udělal něco jinak, než chtěl on) s obrovským klidem do očí řekl – Už si skončil? Chci jít za klukama. A potom odkráčel a zavřel za sebou dveře. Tatínek se otočil na mě a povídá, řekni mu taky něco. Odpověděla jsem, že mě by to synáček neřekl, protože ví, že by mě vyletěla ruka a ať si autoritu zjedná sám. A jak vidí, tak se někdy musí vejt, aby dětičky byly alespoň trochu v lajně. Musí se jim ukázat hranice, ale ty se nesmí překračovat.
Nevím jestli Vás potěším,ale tenhle problém je asi generační:)
Když já byla malá,taky se u nás “vřískalo“.Kolikrát jsem si říkala,že bych radči pár facek než ten řev drahé matky.A přecevzetí do své dospělosti,že já na své děti rozhodně řvát nebudu.
A taky řvala,bohužel.
Jen jsem zjistila,že mě mé drahé dětičky víc vytáčeli,když jsem byla unavená,v práci problémy. Vím,že to nemělo co dělat ve spojení s dětmi,ale několikrát přece prosáklo to k nim.
Když bylo nejhůř,práskla sem dveřma a šla to rozdejchat třeba k nádobí.Hlavně aspoň chvilku od nich,protože jsem věděla,že bych u řvaní nezůstala.
Taky s odstupem času jsem zjistila,že dětičky si nás tak trošku zkouší co vydržíme nebo si vynucují pozornost.
A nebojte,když toho nebude moc a často následky to na těch capartech nezanechá.Na nejvíš se Vám může stát to co mě,když sem se “vytočila“ a dcera pubertální mi s pěkně otráveným ksichtem řekla : No ty máš zase náladu…a odkráčela do pokoje.:))))
Je to těžký zvládnout vše,aby šlapalo a být ty nej….usměvavé maminky.