Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Už musím říct dost...
Protože se nemám na koho zatím obrátit a nemám možnost se někomu svěřit a vím, že tyto stránky leccos snesou, tak se alespoň vypovídám tady.
Trvá to už déle, prakticky od léta a poslední dny mě přesvědčily o tom, že už nemá smysl váhat. Probírala jsem to v sobě horem spodem a nyní už je to definitivní. S manželem nejspíš dospějeme k rozvodu 🙁
Nejhorší je, že v takovýchto situacích vám nikdo nemůže poradit. Těm co to zažily to asi vykládat nemusím. Nikdo náš vztah nezná dokonale a slova jedné nebo druhé strany jsou většinou subjektivní. Takže rozhodnutí jsem musela hledat jedině v sobě.
Co mě zlomilo? To, že můj manžel není člověk do nepohody. U všeho se hroutí a vinu hází za vše jen na mě. Očekává plné řešení všech potíží jen ode mne. Kope okolo sebe, je hnusný a nešetří urážkami. Nezapomíná mi neustále připomínat, že v situaci ve které jsme, jsme jen díky mě. Že nebýt mne, tak by nikdy takové problémy neměl atd atd.
Já už toho mám samozřejmě plné kecky. A to nejen kvůli sobě, ale i kvůli Eli. Paradoxně to byla právě ona, kvůli které jsem chtěla vše nějak urovnat a zachovat úplnou rodinu. Jenže bohužel situace je taková, že to je právě ona, která se tím vším nejvíc stresuje a je to právě manžel, který si to vůbec nepřipouští.
Padají z něj věci jako např. že neodejde, dokud ho neoddlužím a ještě bych se mu měla postarat o bydlení atp. Dnes z něj vypadla obzvlášť krásná perla, že prý až se zařídí, že mě připraví o Eli a ještě ze mě udělá idiota. No nemám se krásně.
Bohužel nikdy to není tak, že by byla vina jen na jedné straně, i já si připouštím, že některým situacím jsem mohla zabránit, nicméně se nesnažím vše hodit na něj. Samozřejmě že při jeho takovýchto výrocích se už nevydržím chovat klidně, protože to slýchám každý den. Já už prostě nedokážu tohle všechno snášet. Chci mít už klid. Připadám si stále jak pod dohledem nepříjemného otčíma, kterého když neposlechnu, tak budu potrestaná. Já takový vztah nechci, to raději žádný. Už prostě nemůžu.
Omlouvám se, jestli jsem některé pohoršila, ale prostě to muselo ze mě ven. Snad se mi podaří život si urovnat a mít znovu klid…
Takhle zhurta jsem na něj nešla 🙂 nechtěla jsem, aby se o všechno staral, ale aby se se mnou podělil. Nikdy jsem mu nepředhazovala, že by něco nezvládnul. Ale mě prostě připadá, že nechce na sebe vzít tuhle odpovědnost.
Není to tedy jako u vás. U vás je to spíš o dohodě. Někde to tak je, že chlap prostě spravuje finance a věci okolo bydlení a je to v pořádku. Spíš jestli toho na něj není moc. To dobře znám 🙂 jak říkáš , všude je něco. Tak vzhůru do boje.
je to teda záhul…
U nás je to zas naopak.On musí všechno zařizovat a když toho má dost začne popíjet a řvát,že je toho na něj moc a že nevím co to obnáší,že mi klidně to vše předá ať se starám a druhým dechem,že bych to nezvládla a nechala to na něm.
To už musí být,když začne,že je neuklizeno a že sem líná.Teda tohle řekl jen jednou,chytli jsme se a druhý den nevěděl o ničem a že to není pravda:)))
Jak vidíš asi všude něco:(
Hani nevím, já tenhle pocit nemám. Ztracená si připadám spíš já. Nechoval se ke mě už dlouho láskyplně, zkrátka jako milující chlap. Já měla problémy s prací. Začalo to umírajícím podnikáním, pak neúspěšnou prací. Hned na to práce u linky, kde jsem si nakonec zvykla a pak byla přeřazená na novou práci, kde jsem se ztratila úplně, ale naštěstí už našla. Do toho musím dělat dvě práce. Stále k tomu podnikám, abychom nepomřeli hlady. Do toho jeho přemrštěné požadavky na nonstop vypiglovanou domácnost a navařeno dvakrát denně. Desetkrát za den jsem poslouchala a poslouchám, že mám nedostatečně vysáto, špatně vytřeno. Nenechá mě chvíli oddechnout. Běda jak si jednou za čas zajedu někam na kafe pokecat a tím pádem před jeho příchodem nestačím dokonale uklidit. Hani už toho bylo a je prostě moc. Já nejsem stroj a rozhodně nehodlá slevovat ze svých nároků.
No a manžel. Už dlouhou dobu má stabilní práci, žádné změny v téhle oblasti. Naopak se dostal o trochu výš. Dělá pár dní v týdnu a nemusí ve volnu vydělávat někde jinde. Neříkám udělal si pár chlapských prací, jako že vystavěl verandu nebo nadělal na zimu dřevo. Celé léto ale strávil ve volnu s kamarády na pivu.
A co se stalo, když jsem na něj začala od jara valit taky nějaké jiné povinnosti, abych se z toho nezbláznila? Tak se hroutí a kope okolo sebe. Už dva měsíce jsem ho uháněla, aby zjistil víc o možnostech okolo bydlení na bance. Je to jeho účet, na jeho jméno a dodnes se nic nestalo. Prostě se zase vesele čeká na mě, co já s tím udělám.
Tu nepohodu spíš zažívám já. Cítím se jako kus odpadu, který tu je jen na to, aby vydělal peníze a udržel vše nad vodou. Ale chtít aby to bylo jinak vlastně nemůžu. Jak bych byla ráda, aby se taky staral a nesčetněkrát jsem mu to napřímo řekla, ale prostě nic. Tož tak
I já se přidávám…
Nevím proč,kde to berou Ti chlapy.Naše dohady veškeré skončili vždy: to máš jinýho? Tak jsem mu řekla,že to určitě,že mě náš vztah vyléčil od toho začít někde znova….
Ale to zatím bych řekla jak říkáš problém znovu soužití.Odvykli jsme od toho,že jsme spolu a měli by jsme řešit věci společně.Já mám pocit,že si buduje /budoval/byteček podle svýho a já jen dekorace.On zas,že tomu nerozumím,že žádná ženská nemá představivost v celku,apod.
Víš co mě napadlo? Jestli najednou nemá ten Tvůj stejný pocit jak já.
Ty všechno zařídíš,oběháš na úřadech.Je to pohodička,žádný starosti a najednou skrat,že vlastně jsem nepotřebná,že vlastně sem jen k tomu,aby dostal hypotéku a na to ukliď,dones,uvař,apod.
Rozumíš mi? Nevím jak to nějak napsat,zjednodušeně.Pocit na vedlejší koleji.Možná má svý problémy v práci a místo aby řekl co a jak a co se děje v jeho hlavě zamotává vše jak se dá.
Já taky místo,abych řekla:připadám si tu ztracená,v práci odstrčená,doma potřebná jen na úklid a do kuchyně.První 3 měsíce byly krutý.Strašně se mi docela začlo stýskat po dětech.A na jeho,až doděláme byt začnem si užívat a konečně jsme z tý díry /moje rodné město/jsem byla nepříčetná.
Bylo by fajn,kdyby na rovinu řekl co se děje místo toho co předvádí.
Ale to asi chce čas…ani já ještě to ze sebe všechno nedostala,protože jak chci,stačí slovo a už slyším jak pomalu hysteticky řvu:)a konečná….
Keen, to je viď? Ale u nás je to o tom, že “podle sebe soudím tebe“ bohužel.
HP : tak tvoje poslední věty – že máš někoho jiného, dle manžela – jako bych to už někdy slyšela – jako přes kopírák, až mě zamrazilo. 🙁
Ahoj Moni, no to nechápe nikdo , krom manžela 🙂 Ale já to tak nikdy nebrala, že by to byl jen jeho problém. Vždycky jsem se snažila řešit problémy společně a brát to jako společný úděl. Ale jak vidno, tak to nestačilo. Na vině jsem já, protože prostě jsem to nezvrátila či co. Ale zázraky prostě neumím. Proto už nechci žádné další společné závazky, ale nesetkávám se s pochopením.
Lin, ty mysli raději na zítřek 🙂 ale díky za tvůj názor. Vím, čím jsi si prošla a ty jsi právě zářným příkladem, že může být líp.
Hani, já myslím, že neexistuje žádná zlomová hranice 7 10 nebo 20 ti let. Je to prostě o tom, jestli si ti dva vyhovují a dokáží vyhovět nebo ne. Někdy se dá ustupovat sedm let, někdy celý život. Jak psala myslím Padmé, každý máme tu hranici někde jinde.Tobě samozřejmě přeji,aby to opravdu bylo jen tím počátečním stresem ze společného soužití a pomalu se to uklidní.
U nás se už toho bohužel zlámalo tolik, že se to už asi neslepí.
Moc bych chtěla, aby po rozchodu měl pěkný vztah s Eli a byl tím správným tátou.
Mě nejvíc bolí asi to, že jsem snila sen o pěkné rodině, o více dětech a teď se mi to zbortilo.
Manžel má pocit, že o opouštím kvůli “někomu“, ale tak to prostě není. Já jsem ho nepodváděla a ani s tím nehodlám začínat. Nemám na to myšlenky ani čas. Zatím si prostě nepřipustil, že s ním nechci být kvůli němu, ne kvůli někomu.
Evi, co na to říct… držím palečky at se rozhodnete co nejlíp, jak to půjde, teď je to jen a jen na vás…
A chápu Tvůj postoj, že toho máš asi už dost… a vůbec nechápu postoj tvého manžela, já toho teda nevím moc ale to co jsem postřehla, tak kvuli němu ( teda jeho bratrovi) vám nedali hypotéku, kvuli jeho staré pojistce máte ted další výdaje… tak proč to háže na tebe? to nemá svou hrdost přiznat, že je to společnej problém… 🙁
No nic, přeju hodně sil a pevné nervy, budeš je asi potřebovat, jak to tak píšeš…:-( a pokud to jen trošku půjde, tak klidné vánoce 🙂
HP to je mi lito…jen ty nejlip vis, jak to u vas je… preju hodne sily, pevne nervy a trpelivost!!! jak si psala nebude to nic jednoducheho…
Horempádko, až budu mít čas, pročtu celou diskusi, teď ti chci jen napsat, že je pravda, že mnoho lidí chce zůstávat s druhým v nefunkčním svazku právě kvůli dětem. Se mnou jste prožily situaci, kdy jsem také vztah ukončila a můžu říct, že tím, že se ulevilo mně, předpokládám, že i exmanželovi se rozhodně ulevilo i malé. Ať je rozch/vod rodičů pro dítě jakkoli strašný, strašnější je určitě setrvávání v disharmonii celé dětství. To je to, k čemu jsem dospěla já, možná je to omyl, ale podle mě ne. Takže za sebe musím říct, že jak pozoruji /celkem dlouho už/ tvé psaní, nedošla bych k jinému závěru a to věřím, že jsou jistě věci, které ani sem člověk nenapíše. Držím ti palce, abys našla klid a štěstí, po kterém toužíš.
Mrzí mě co prožíváš, je to těžké, mnoho sil.