Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Zase se rozmnožíme:-)
Haha, teď jsem vás napálila, co? :-))))
No, nezbývá než tuto zavádějící zprávičku uvést na pravou míru – naše pětiletá labradorka Bára se rozhodla dát nám pod stromeček psího ježíška, no předpokládám, že ne jednoho:-)))
Už jsme ani nedoufali, že by nás to psí štěstíčko mohlo potkat, protože Baruška měla hned po narození jakýsi nepěkný břišní zánět, kdy ani pan doktor nevěřil, že to vůbec přežije, a když se z toho nakonec vylízala, tak jsme čekali na první hárání a ono nic. Nakonec jsme nad tím mávli rukou, Bára prostě nehárala nebo možná hárala skrytě, protože pejsci se nám občas na dvorek sbíhali, ale na ní to poznat nebylo…
Jak roky plynuly, tak už jsme pomalu od myšlenky na štěňátka upouštěli, protože finance na to, abychom ji nechali speciálně vyšetřit a léčit, prostě nebyly…
Jenže člověk míní a příroda mění, že:-)
Takže se letos stávalo, že jediný labrador-pejsek v naší vísce si skoro každý den nacházel únikový východ ze své zahrady a navštěvoval naši psici, jenže ta nijak nehárala a ani nebyla přístupná jeho šarmantním návrhům, tudíž jsme byli v klidu, brali jsme ho už skoro jako vlastního, protože k dětem byl miloučký a vždycky jsme jen poslali majitelům smsku, že kdyby náhodou hledali psa, tak ví, kde je…:-)
No ale… Přišlo září a můj muž, jak dělal na dvorku se dřevem, mi přišel vysmátý oznámit, že “se to konečně podařilo, mamko“:-))) že Baruška vyhověla pesanovu snažení a na chvíli se stalo to nezbytné, co by bylo nutné k nakrytí:-))) Prý až vykvikla, ale stála statečně:-)))
No, holky, mávli jsme nad tím rukou, Bára nehárá, tak to by byl teda zázrak, kdyby se to povedlo. Navíc to bylo v době, kdy jsme měli malinká koťátka a Baruška se jim stala druhou mámou, takže to, že se jí začalo nafukovat bříško, jsme jednak přikládali blížící se zimě, neboť naše fenečka je – slušně řečeno – statně stavěná (tlustá jak bachyně, ale to nesmím říkat před taťuldou:-))) a druhak falešnému březí, neboť péči o malinká koťátka naprosto propadla a nechtěla k nim pustit ani jejich vlastní maminku:-))
No a je to asi dva týdny, kdy za mnou přišel můj drahý a povídá – všimla sis, jak má Baruna nalité cecíky? Takhle obrovské je neměla nikdy… Tak jsme začali přemýšlet, sedli si k internetu a bádali a počítali… Ono to opravdu vychází, i když den nevíme přesně,a je možné, že se ona Věc stala i během dalších pár dní několikrát, neboť Candy si k nám nacházel cestičku skoro každodenně…
No ale i tak jsme pořád nevěřili, že by to opravdu mohlo být ONO, spíš jsme bádali nad myšlenkou falešného březí…
Ale naše Barunka v posledních dvou dnech vypadá na rozpadnutí, břicho už narostlo do nepřehlédnutelných rozměrů (i na ni dost velkých:-)) cecíky tahá skoro po zemi, těžce dýchá, mručí, třese se zimou, a když jdu pro dřevo, tak už mi nedělá společnost jako všechny předchozí časy, jen leží ve stodole na dece a čeká, až si jí teda konečně všimnu a přijdu ji pohladit. Což jsou teda příznaky, které falešné březí moc nepotvrzují, co?
Navíc včera jsem znatelně nahmatala pohyb štěňátek a moje panika dosáhla vrcholu:-)))
Ono se to totiž dobře řekne, no tak jsme to chtěli, přejeme si totiž jedno šťěňátko nechat pro naše děti, jenže co s psicí, která byla celý život zvyklá žít venku celoročně a venku jsou mrazy až praští? Je to pes, který váží jako dospělý chlap a doma je teda docela nepřehlédnutelný, navíc jejím zvykem je neležet na zemi, takže náš gauč by byl rázem jen její:-)))
Proč to příroda vůbec dopustila tak pitomě, aby se štěňata narodila v období vánoc? :-)))
Takže jsme včera seděli a bádali, jak to udělat, aby Barunka s pejsky byla v teplíčku, ale přitom nezničila náš milovaný nový gauč, abych nemusela neustále lítat po celém domě a uklízet, když nemáme dole skoro nikde dveře?
S největší pravděpodobností tedy půjde do našeho vydlážděného sprchového koutu v koupelně, je tam teplíčko, dlažba se mi bude dobře uklízet, ale je mi naprosto jasné, že s čerstvě narozeným štěstíčkem mi přibude obrovská kupa práce navíc, už jen udržet v baráku čistotu a kontrolovat, zda jsou dobře živení, a vůbec zvládnout porod bez problémů, no holky, jsem nervózní jak prvorodička:-)))
A kdoví, kolik jich bude, může jich mít klidně osm i víc, no já padnu…:-)))
Takže s tím jsem se vám chtěla v rychlosti svěřit, protože jinak jsem v takovém časovém presu, že jen pročítám, nikde nepíšu, protože bych se musela rozčtvrtit, ale tuhle zprávičku jsem si nemohla nechat pro sebe:-)
Až to všechno proběhne, čekají vás fotečky těch nádherných kuliček – kéž by aspoň jedno bylo černé, černé labradory naprosto zbožňuju:-)))
Posílám sváteční ahojík, neboť jsem na pár hodin osaměla a tak si můžu najít zase malou chviličku.
Padmé, Matušenko, děkuji. Mari, Moka je super nápad, jenže my je chceme pojmenovat jmény, která začínají buď na B nebo na K, případně C, co se čte jako K, podle jmen jejich rodičů. Fenečka je tedy Bella, já jí ale asi nepřestanu říkat Bělka. No a u pejska se nemůžeme dohodnout, protože když někdo přednese návrh, tak s ním ostatní nesouhlasí, takže to bude ještě asi trvat:-)
Na Baruščin hrob vidím z okna, tak tam pořád pokukuju a snažím se nemyslet na to, jak hodně musela trpět. Děti se hned zjara chystají udělat jí nějaký pěkný křížek se jménem a posázíme ho kytičkami. Ale už je nám všem líp. Dokážeme o ní mluvit už bez pláče. Avšak není chvilinka, aby na ni někdo nevzpomněl… Všude jsou po ní pozůstatky, misky, hračky, deky… Pořád podvědomě čekám, kdy se objeví v okně, když nakukuje, co děláme… No, bude to trvat a myslím, že tyhle podvědomé věci nezmizí nikdy, taky pořád cítím, jakoby náš Kulíšek, co umřel před čtyřmi lety, se mi pořád pletl pod nohama…
Myšáčci se mají čile k světu. Sice se vyskytl problém, nevím, jak často mají kakat, protože po tom mlíčku je to tak jednou za den a nevím, zda je to dobře. Pejsek má od našeho dráždění zadečku podrážděný konečník, přece jen je to jiné než od maminky, takže jsem musela změnit rituál a po krmení pustím teplou vodu, jemně ho omyju a promasíruju pod vodou bříško a pak mu zadeček i pupíček namažu heřmánkovou mastí… Pupíček proto, že mu znovu začal trochu téct, takže zase líh a mazání, aby se nám uzdravil… No prostě jak s miminky… Každý večer kolem osmé se začnou ozývat a dožadují se pozornosti, i když jsou nakrmené, takže si je vytáhnem a mazlíme se, dokud zase neusnou, jsou nádherná. Jeden na druhého reagují, i když ještě dost neslyší, ale pokud vytáhnem z bedny jednoho, druhý se okamžitě probere a začne ho hledat a mírné kňourání se změní v poštěkávání a dost hlasité vytí, je to sranda… Baští dost, o moc víc, než je doporučená denní dávka, nevím, kdo ty tabulky sestavoval, ale za chvíli oba vypijí plnou lahvičku, i když mám strach, aby jim ta bříška nepraskla, tak je držím trošku zkrátka:-))
Nahodím sem pár foteček, nejdřív je ale musím zmenšit:-)
Matildo tak to mě moc mrzí jak to dopadlo.Normálně tu u toho brečím.Je strašně krásné jak jste si rozdělili štěňátka a že na ně nejste sami.Tak jim držím moc moc palce ať to zvládnou.
Matildo, je mi to líto, vím, jaké to je, když rodina přijde o svého “miláčka“… V tuhle chvíli se nic dělat nedá… jen se vyplakat… Čas to uhladí a zmírní, uvidíš, bude líp. Moc moc moc Vám přeji, aby se Vám podařilo vypiplat ty dva malé drobečky, ať z nich můžete mít radost.
Martinko, mám očiska plné slziček, tak jsem se do toho začetla, že jsem hodnou chvíli čuměla do monitoru a přemýšlela proč????
Asi to tak opravdu mělo být, osud tomu prostě chtěl, aby byli štastní další z těch štěnátek………….a Bára za to musela zaplatit.
Jsem dojatá, jak jste se krásně podělili o štěnátka a jak se k tomu dokonce postavil majitel tatínka štěnátek……ted vám jen přát hodně trpělivosti s malošky a maloškům do vínku velkou hromadu zdravíčka, aby z nich vyrostli nástupci vaší skvělé Báry:-)
Víš, co mě hned napadlo za jméno, jak jsi popisovala hafíka??? Moka, prostě jen Moka:-)
Holky moje zlaté, díky všem za slůvka útěchy.
Nejradši bych tu původní růžovou zprávičku už zrušila a napsala novou, ale Barunka by určitě nechtěla, abychom se dál trápili. Ale co k tomu říct, nesmírně nám chybí. Dneska jsme ji pochovali, taťka vykopal hrob na zahradě u okrasné zahrádky, vždycky když tam klekávám a pleju a sázím, tak Bára sedávala u mě a vyhřívala se na sluníčku. Všichni jsme se s ní rozloučili a poděkovali za to, jaká to byla neuvěřitelná kamarádka a chůva k našim dětem. Byla fakt neskutečná a bude nám moc chybět.
Její odchod byl hrozně dramatický a psychicky vyčerpávající, navíc to bylo všechno nesmírně časově náročné, ještěže jsme měli doma moji mamku, která se mohla včera, když jsme trávili celý den s Bárou na veterině, starat o děti a o štěňátka. I pro ni to bylo strašně náročné.
Na tu operaci už tam byl můj muž sám. Psychicky jsem byla na dně, pořád jsem ji doma hlídala, když trpěla, i když ona to nedala nějak moc najevo, ale my jsme to na ní poznali, že se něco děje. O štěňátka od začátku nejevila žádný zájem, jen útrpně držela při každém krmení a ležela jak placka, postupně přestala pít, nežrala vůbec, a pomalu se jí vytrácelo mlíčko. Takže jsme ji odvezli a pro štěňátka na internetu sháněli rady ohledně mlíčka, protože než bychom se vrátili se sušeným, tak by to nezvládli. Našli jsme rady, že se dá mléko narychlo nahradit Tatrou kondenzovaným mlékem naředěným heřmánkovým čajem, takže s tím si musela mamča poradit, našla jsem jí velké kapátko a nechala jsem to všechno na ní…
Teď jak to čtu pozpátku, tak vidím, jak mi myšlenky skáčou jedna přes druhou… Nejdřív jsme jeli s Bárou v poledne spolu, vrátili jsme se kolem půl čtvrté a pak jel můj muž sám znovu v pět, když se jí hodně přitížilo a bylo jasné, že injekce ani kapačky nezabraly a teplota přesáhla znovu 40,5 stupňů. Pak mi volal, že Báru okamžitě brali na operaci, že má tekutinu v břiše a pak mi volal, a to už plakal do telefonu, že Barunku veze mrtvou, že to její srdíčko nezvládlo. Ale napadlo ho, že se zastaví k našim známým, kteří taky nechávali nakrýt labradorku stejným psem a ta místo štěňat měla falešné březí, jestli by naše miminka nepřijala a nekrmila. Takže dojel i s nimi a s jejich fenečkou, jenže se špatnou zprávou, že jí falešky už skončily před pár dny, že už mlíčko nemá žádné. A Betynka o miminka nejevila zájem žádný, i když si vzali naše miminka na noc všechny k sobě domů. A dorazili zároveň i s majitelem toho psa, který byl celý zkroušený a zničený z toho, že dopustil, aby ten jejich hafan za Barunkou pořád utíkal a nakonec způsobil její konec. Tak jsme ho uklidnili, že tohle fakt nemohl nikdo tušit.
Nebudu to prodlužovat, protože už nemám čas, naprosto nestíhám, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme se všichni navzájem o chudáčky štěňátka podělili. Dvě si vzali ti manželé s Betynkou, protože moc toužili po jejích štěňátkách, ale už je jí 8, takže příští rok už se o to snažit nebudou. Dva si vzal majitel psa a dvě zůstaly nám. Nakoupili jsme sušené mlíčko a savičky, navzájem jsme poseděli a sdělili si zkušenosti z dosavadního krmení, vyměnili si telefonní čísla a domů si odvezli vybraná štěňátka – fenečku, narozenou jako třetí, a pejska, narozeného jako pátého. Štěňátka mají samozřejmě o dost menší šanci na přežití, neboť z mateřského mléka nestačily pobrat obranné látky, takže je může skolit každá slabá střevní infekce… Nejvíc mě šokoval veterinář, který prohlásil mému muži, když mu dával mrvou Báru, že by měl dovézt prcky na utracení, protože piplat je nemá žádnou cenu, stejně budou celý život nemocní a navíc je nikdo nebude chtít koupit, když si nesou do života takové riziko. To se mi už podlomily kolena a představa, že bych měla přijít ještě o tyhle drobky, mě skolila. Naštěstí můj muž hrdě řekl, že ani náhodou, že my je vypipláme za každou cenu, protože je všichni už teď zbožňujeme. A když přišli i sousedi, co si je pak nakonec podělili, tak bylo vidět, jak jsou všichni z nich naměko a myslí jen na to, aby jsme sami navrhli tu myšlenku, že si je rozdělíme.
Takže už máme jen dvě miminka, což je o hodně menší záběr, co se péče o ně týká. Papají co dvě hodiny ve dne v noci. Musí se jim masírovat bříška kvůli vylučování po každém pití. Pořád se musí čistit a otírat, což normálně dělá jejich máma. Neustále měním pelíšek, aby byli v čistém. Musí mít teploučko, takže si vrní u krbu a mají v krabici petku s teplou vodou, pořád leží jen na ní. Jsou nádherní, ještě nemáme jméno pro pejska, ale fenečka je Bělka, protože byla ze štěňátek nejbělejší. Zato pejsek má tak nádhernou barvu bílé kávy ještě tak o odstín tmavší, prostě je zvláštní a moc se mi líbí. Oba se mají čile k světu, tak doufám, že ten složitý start do života zvládnou bez větších problémů.
Fotečky hodím později, teď strojíme stromeček, úklid není žádný, není ani vytřeno, nic neřeším. Po těch dvou dnech totálního vypětí jsem ráda, že jsme všichni v pohodě pohromadě, vrátila se nám dobrá nálada, děcka jsou spokojená, že jsme spolu doma, nic nehrotím, nehoním je pořád do úklidu a nenervuju se. Jen taťka, aby zahnal chmury, tak se pustil do předělávky kuchyně, teď večer. Přesunul stůl s rohovou lavicí na protější stěnu, snad ho ta změna aspoň trochu utěšila, i mě se to líbí.
Přeji krásné vánoce vám všem, i když u nás jsou smutnější, ale o to víc si teď uvědomujeme, co je v životě důležité. Barunka prostě musela odejít, aby nám splnila to neskromné přání, mít od ní štěňátka. Obojí dohromady jsme prostě mít nemohli, ale na druhou stranu udělala šťastnými tři rodiny najednou.
Mám vás všechny moc ráda.
M.
Tak si tak říkám,proč bývá pocit štěstí vykoupený smutkem:-( je mi to líto,Marťo držím palce ať péči o štěnátka zvládneš a nepadneš přitom na hu**/nevím jak to jinak vyjádřit,protože to musí být sakra dřina nahradit Barunku/Ach jo..:-(
Zuzina
Jejda :((((
Já si zprávičku přečetla už dřív, jen jsem nestíhala reagovat… říkala jsem si, že juknu, jak pejsci prospívají a ono tohle :((
Tak jen přeji, ať to všichni zvládnete – Martinko, až se sem dostaneš- a i přes to přeji krásné vánoce… a hlavně ať pejsci krásně rostou a daří se jim dobře, nepochybuji, že budou mít tu nejlepší péči. Chuděrka Bára…. je mi to moc líto 🙁
Uf, tak to je rána! 🙁
Nevím, co napsat, je to hodně smutné.
Matildo, držte se! A moc přeju štěňátkům, ať to zvládnout a pěkně rostou.
Tak tohle jsem nečekala 🙁 , co k tomu říct. Jen držím palce aby Mati a její rodinka zvládla péči o štěnáťka, ať můžou dalším lidem udělat radost.
Já taky vůbec nevím, co napsat. Koukám na ten strašný závěr jedné moc krásné růžové zprávy a vůbec to nechápu.
Strašně mě to mrzí a přeju Matildě a jejím dětem hodně sil k překonání téhle nespravedlivé ztráty milovaného tvorečka… a ještě k tomu v předvánoční čas…
Marina