Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Spousta otázek
Ahoj a dobrý den Vám všem, chtěla bych se Vás zeptat, resp. s Vámi podiskutovat na docela složité a obšírné téma.
Hlavou se mi honí spousta myšlenek, tak se pokusím to nějak zformulovat. Věříte, že existuje na všechno, co se nám v životě děje, vysvětlení? Tzn. že je všechno dobré i zlé k něčemu? Věříte v něco nebo v někoho nad námi? Věříte, že existují spojitosti, které nevidíme nebo kterým nerozumíme? Věříte na náhody nebo si myslíte, že nic není náhodné a vše má svůj smysl a význam, i když v určitou chvíli třeba skrytý?
Myslím si, že se každý/každá z nás někdy ocitne v situaci, kdy si tyto otázky položí a zaujme k těmto otázkám nějaký postoj či názor. Zkuste mi, prosím, napsat (poskládat do vět) ten svůj úhel pohledu … či náhled na život …
Přeji všem krásnou a pokud možno slunečnou neděli.
Kekunko, děkuju za napsání, za Tvé myšlenky a Tvé zkušenosti, díky moc.
Kekunko napsala jsi to krásně.
Zuzina
Milá Padmé,
původně jsem si chtěla přečíst všechny komentáře a až pak reagovat, ale není to v mých silách (ach ten čas…). Proto napíši jen sama za sebe, a budu-li opakovat někým již napsané, omlouvám se.
Co se týče onoho “všechno zlé je pro něco dobré“, tak tomu já věřím. A má víra v Boha s tím nemá nic společného, neb to, že to takhle funguje, jsem zjistila, uvědomila si, dávno před tím, než jsem v Boha uvěřila.
Někdy je hodně těžké najít to dobré na něčem zlém, co se nám právě teď děje, co právě teď prožíváme. Někdy nám ten smysl uniká i hodně let. Někdy se dá najít v podstatě “hned“.
Dám pár příkladů. Např. to, že jsem z rozvrácené rodiny, mě naučilo vážit si manželství. Vztah muže a ženy je pro mě posvátný, a ač si nesu z dětství spoustu bolesti a špatných návyků, snažím se bojovat a budovat s manželem kvalitní, pevný vztah. Nechci, aby naše děti vyrůstaly v rozvrácené rodině jako já. Vím, kam to může vést, a chci toho děti ušetřit. Každá ošklivá vzpomínka na dětství je pro mě silným hnacím motorem, abych konflikty s manželem řešila hned, abychom si v sobě neukládali křivdy.
Nebo třeba smrt mojí babičky. Ač už to budou dva roky, stále to bolí. Stále nechápu, proč musí umřít zrovna ti, na kterých nám tolik záleží, a proč neodejdou ti, kteří nám působí jen bolest. (Neodejdou – nemyslím jen smrt, ale prostě “zmizení ze života“.) Stále mě smrt babičky bolí, stále jsem se s tím nevyrovnala. Ale už i na tomto jsem zjistila, že mi tato zkušenost může něco dát. Mnohem víc si vážím své maminky, neb jsem si naplno uvědomila, že je poslední blízkou osůbkou, kterou mám. A že den, kdy odejde i ona, jednou přijde. Mnohem častěji jí říkám, jak ji mám ráda, co pro mě znamená, jak ji potřebuju. Chci s tí trávit mnohem víc času, chci jí dělat mnohem víc radosti, nějak jí “oplatit“, co pro mě celé roky dělala. Abych, až jednou odejde (kéž to bude za desítky let!), měla čisté svědomí, že moje maminka odešla s vědomím, že ji miluji a moc si jí vážím. Abych si nemusela vyčítat, stejně jako u babičky, že jsem jí mohla věnovat víc času, víc lásky, víckrát jí říct, co k ní cítím.
U některých situací je velmi těžké najít nějaké pozitivum, ale jde to. Znám paní, které zemřelo první dítě těsně před narozením. Po nějakém čase ale i na tomto strašném neštěstí našla něco pozitivního – její bolest ji naučila být citlivější k bolestem ostatních, a ona díky tomu mnoha lidem dokázala pomoci v jejich trápení.
Vědomí, že každé trápení mě může něčemu naučit, mě hodně pomáhá v tom, abych trápení překonala či se s ním aspoň nějak srovnala.
Lien, s tím, co jsi napsala dnes ve 12:37 se plně ztotožňuji 🙂 Líp bych to nenapsala. Koukám, že i bamiska je stejného názoru.
Konečně jsem se s tebou v něčem shodla 🙂 dííky 🙂
Padmé, já se nemůžu vyjádřit, nechci, ale ani mi to nejde. Já v to, v co jsem věřila, odešlo, takže pro mě hloubkové zamyšlení nad čímkoliv absolutně ztratilo smysl. Už tak jsem hodně přemýšlivá a opravdu nechci být samá vráska….
Padmé : Vím, že mě známkovat nebudete 🙂 , ale je to těžké téma na rozhovor, natož na písmenka … na ně se momentálně necítím.
Ale třeba ještě někdy jindy ..
Ájíku, vím (stejně dobře jako Ty), jak to za minulého režimu chodilo, bylo to smutné období, ALE je to za námi…
Člověk si cestičku vždycky najde… 🙂
Velká část mé rodiny věřící byla, je a bude a nikdo a nic jim v tom nezabrání, to se z lidí prostě násilně vyrvat nedá.
Keen, zdravím Tě, psát můžeš i “kostrbatě“, to není slohové cvičení k oznámkování. 😉
Padmé, téma je moc pěkný, početla jsem si, napsaly jste moc zajímavých myšlenek.
Taky už mi přišly na mysl, ale psát o tom neumím. Moje vyjadřovací schopnosti někdě zamrzly 🙂
Ale aspoň vím, co budu příště hledat v knihovně na půjčení.
Padmulko, to víš, že rozumím, jak to myslíš 🙂
Víš, já dost přemýšlím nad tím, proč třeba katechismus něco říká k tomu a tomuhle, hloubám a uvažuju a naštěstí nemusím kupovat kvanta knih, jelikož si můžu “v nejhorším“ něco načíst v práci 🙂 S něčím nemusím souhlasit, ale v podstatě jsem za ty mantinely ráda – já to zas vnímám tak, že je fajn u spousty věcí vědět, že za tuhle hranici už nepůjdu. A u některých věcí můžu akorát tiše nesouhlasit a říkám si, že Pán Bůh si to přebere 😉
Každopádně myslím, že Bůh je bytost nesmírně milující a počítající s tím, že lidé přemýšlejí, přehodnocují a uvažují, jinak by nás nestvořil jako myslící bytosti se svobodnou vůlí 🙂
Spíš se tak zamýšlím nad něčím jiným… 40 let se z nás totalita snažila vytřískat jakékoliv myšlenky na cokoliv duchovního, snažili se nám namluvit, že jsme jen kus hmoty, která jde od nicoty k nicotě – a byť se tato společnost jeví jako silně ateistická, nakonec ¨téměř každý z nás vnímá, že musí být něco, co jej přesahuje, že člověk ani svět nejsou dílem náhody a že nějaký velmi konkrétní řád prostě JE – marná sláva, člověk s tím , že cítí, přemýšlí, vnímá dobro a zlo prostě je bytost duchovní 🙂
Ájíku, tím si můžeš být naprosto jistá – “Padmé odpustí“ – jsem ráda, že se diskutuje a názory z více stran jsou vítané.
Já to vnímám tak, že jsem-li někde (jako člen nějakého společenství, církve….), musím jistým způsobem respektovat “jistá pravidla“. Nejsem-li, mohu dle svého vlastního cítění a vnímání “pravidla“ tvořit (utvářet) sama… Chci říct, že Ty (například) máš jistou hranici, za kterou nepůjdeš. Já takovou hranici nemám. Moje myšlení není ničím ohraničené…
Ájí, snad to bude srozumitelné (to moje psaní).
Peťko, díky za napsání, v pohodě, to není povinné ;-). Až se budeš cítit a bude se Ti chtít, budeš psát – beru to tak.:-)
Padmé, to je opravdu velmi zajímavé zamyšlení.
Do diskuze se nyní nevložím, necítím se na to. Momentálně jsem v podivném psychickém rozpoložení, že bych se nerada hlouběji zamýšlela nad podobnou otázkou.
Ale jen chci napsat, že se mi některé názory líbí a v mnohém souhlasím. Cítím to podobně.