Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Porodit nemocné dítě?
Ahoj a dobrý den Vám všem,
četla jsem článek na http://www.prozeny.cz/magazin/deti-a-rodina pod názvem “Porodím nemocné dítě“. Je to smutné čtení, nicméně je to ze života. Nastávající maminka se dozvěděla o nepříznivém zdravotním stavu svého miminka (Downův syndrom) a rozhodla se, že si miminko nechá a těhotenství nepřeruší.
Zajímá mě Váš názor:
Nechala byste si těhotenství ukončit v případě, že je Vaše dítě vážně nemocné? Nebo byste vědomě porodila nemocné dítě?
Makineo, moc děkuju – za příspěvek, za názor i za pochopení.
Také jsem se tím zabývala právě proto, že to “vidím“ (mám to blízko – jsou to naši přátelé, kdo má postižené dítko). Vím, že je to těžké téma a stejně tak vím, že to si musí každý sám (rozhodnout sám a srovnat se s tím v rámci možností, pokud to vůbec lze). Bohužel i tohle je součástí našeho života, i když je to bolestná součást.
Padmé. Podobnou myšlenkou jsem se jednou hlouběji zabývala . A to tehdy, kdy se v takové situaci ocitla má kamarádka a já se snažila představit, jaké to asi musí být a snažila se tak najít slova, která jí v té chvíli říct a ještě víc ji tak nezranit.
Musím říct, že mi to přišla hrozná představa. Stát před tím rozhodnutím a muset se nějak rozhodnout. Jsem vděčná za to, že jsem nikdy rozhodovat nemusela.
Mám dojem, že toto je jedna z věcí, o které už snad ani lidem rozhodovat nepřísluší.
Je tam tolik ale… Pořád tam vidím moc té naděje, že třeba to dítko na tom bude líp nebo toho mrhání tím malým živůtkem, že když se ho zbavím, už jiný nepřijde.
Kamarádka tehdy šla na potrat asi v 21. týdnu, což mi prostě přijde samo o sobě šílené. Cítila pohyby, šlo to na ní už vidět… Miminko mělo DS a ještě se pak ukázaly i srdeční vady, takže pokud by žilo, tak nejspíš stejně ne dlouho. Ale když popisovala, jak to probíhalo i jak jí bylo (i dlouho poté), tak stejně nevím, jak bych volila já. A jsem ráda, že volit nemusím.
Na začátku tohoto těhotenství jsem přečetla nějaký článek právě o tom, jak se narodilo postižené dítě a přitom v těhotenství se na nic nepřišlo.
Musím říct, že mě to docela zasáhlo a vylekalo. Doma jsem narazila na knížku Jak se žije dětem s postižením a přečetla ji.
A paradoxně mě strašně uklidnila. Jsou to rozhovory s maminkami, kterým se narodilo různě postižené dítě, většinou bez nějakého varování v těhotenství. A já jsem najednou četla, že se nějak žít dá, že i když je to těžké, tak maminky, jakmile překonaly ten prvotní šok a vzaly to jako danou věc, tak zase s tím dítkem viděly ty jeho pokroky, ty jeho radosti… Vlastně prožívaly to, co maminky zdravých dětí. Popisovaly, co ty děti rády dělají, z čeho mají radost…
Ještě chci napsat, že samotná ta hranice rozhodování, co ještě je ok a co už ne, je hrozně relativní. Ono dost možná má život těžší ten, kdo koktá a užije si výsměch kdekoho, než ten kdo je třebas jinak handikepovaný, na první pohled hůř. Aby se to časem neposunulo, že se budem zbavovat i těch, co koktají..
Já jsem šťástná, že mám zdravé děti a doufám, že i třetí miminko bude zdravé. Nepřeju si nic víc.
Na druhou stranu mám někdy pocit, že spěju k tomu pohledu, že člověk dostane naloženo to, co může unést. A že vše se děje z nějakého důvodu.
Virenko, omlouvám se, promiň.
slepenino, to je teda hrozný :(((. Vůbec jsem nevěděla, že někde na genetice by si mohli něco takového dovolit – zvlášť dneska – můžu se jen zeptat, v kterém roce to bylo? To proto, jestli to ještě může být praxe dneska nebo ne… Ale vím o tom, že nátlak na rodiče bývá někdy neskutečný – toto je opravdu děs 🙁
Pavco, miniinterrupce sem myslím vůbec nepatří, i když chápu, proč jsi to zmínila. Každý toto vnímá jinak, pro mě to vždycky bylo a bude zabití, nemám důvod posuzovat tebe a nikdy bych to nedělala. Navíc, já jsem ten, kdo “vraždí“, moje otázky jsou ještě mnohem hlubší než tato nanesená. Tuhle debatu ale pokládám za nevhodnou, Padmé, promiň, nic osobního, ale tohle téma je tak plné nelidské bolesti a tak těžké, že teoretizovat o něm a převádět to do písemných slov mi přijde jako těžké rouhání, i když nejsem věřící. Berte to jako pohled člověka, který bolest těch lidí vidí, cítí a musí jim pomoci řešit …
Jestli můžu vstoupit do téhle diskuze tak jen napíšu asi tohle, byla jsem nucena díky mému věku jít na plodovou vodu, nikdo se mě neptal zda chci nebo ne a přímo na genetice jsem musela podepsat prohlášení, že v případě nějakého nepříznivého stavu plodu souhlasím s jeho odebráním. Nevím jak bych se zachovala kdyby došlo právě k tomu co bych nikdy nechtěla udělat a jak by pak mohli na mě vyvíjet nátlak. Je to spíš asi tak, že když už jsem to podepsala tak bych souhlasila a šla na tento výkon.
Pavčo, díky za názor. Jsem ráda, že jsi napsala.
A ne, ne, já Tě rozhodně “kamenovat“ nehodlám. Není za co. Je to Tvoje osobní věc. A mně nepřísluší to posuzovat.
Taky souhlasím s tím, co napsala Kukačka (už i v tom prvním příspěvku s ní souhlasím).
Nicmeně souhlasim s tim co jsi ted napsala kukacko
Ja vas chapu,ale me se tohle treba dotyka.Ja jsem na mini interupci byla,ja se klidne priznam a ted jen do mne klidne.
A rozhodne teda nemam pocikt,ze bych nekoho zabila.
Je fakt,ze tripl testy,se delaji az na 16tydnu a to je uz o necem jinem.Ale ja kdybych se mela k tomu vyjadrit,tak nevim,jak bych se zachovala v te situaci,ted to neumim posoudit,ale asi bych nemela na to vychovavat dite s takovym postizenim pokud bych mela volbu.Samozrejme pokud by se mi narodilo s postizenim,mela bych ho rada a prijala bych to jak to je.
Ale to jsou jen spekulace ted o necem mluvime a v te danne situaci se kolikrat zachova clovek jinak nez si mysli.
Pavco, to je ta věčná otázka, od kdy měřit, že je člověk člověkem… Samozřejmě, pokud matka nevěří, že to embryo je člověk, pak je to rozhodování přeci asi jen trošku jiné (neříkám, že snazší, jen je důraz kladen na něco jiného – možná).
Babofko zabit.to je trochu silne slovo ne.