Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Po dlouhé době
Ahoj všem,
po dlouhé době jsem se zase dostala na VD, neutušila jsem ale, jak moc dlouhá doba to byla. Dnes jsem vyzvedla vzkaz od Ježečka z 25.6. – ououou…. Pracovní záhul, jinak si stěžovat nemůžu a nebudu. Měli jsme taky dovolenou, leč hned po návratu tolik práce, že mám pocit, že to bylo před rokem (není to ještě 2 týdny, co jsme se vrátili).
Takže chci touto cestou jen pozdravit všechny, s kterými se znám, na plkárnu nebudu mít asi dost času a nějak mám pořád pocit, že tam příspěvek umí některý den zapadnout. Chci, aby bylo vidět, že vás zase jednou zdravím, chodila jsem sem tolik ráda a někdy mi to tak chybí. Ale jakoby realita byla už úplně něco jiného. Snad se tu teď zase budu ochomýtat, nějakou dobu, když čas dovolí… Jestli se mi to podaří, budu se těšit 🙂
Virenko, taky tě ráda vidím. Bez tebe je to tady neúplné.
Je mi líto, že máš “nepříznivé“ období. Co kdybys nám tu ty černé myšlenky všechny vysypala, zbavila by ses jich a bylo by líp? Terapie psaním. Moc přeju zase brzké usměvavé období. Mám zprávy, že houby už na Vysočině jsou! Naplnil malý košíček?
Tak hlásím, že u nás dneska již sluníčko bylo. “Zabalila“ jsem ho a posílám na Vysočinu (aby rostly houbičky pro malého houbaře) a na místo povodní (aby ta voda již odešla a nedělala vrásky na obličejích místních obyvatelů).
A Virenko vítej. Také sem jen nakukuji a navíc jsme teď byli na dovolené na Vranově. Včera jsme odjížděli z přehrady za ohromných “provazů“ vody a déšť nám vydržel celou cestu domů (jižní Plzeňsko). Tak se snad počasí již umoudří. Na všechny postižené povodní myslíme a držíme palce, aby se mohli co nejdříve vrátit do svých domovů a nemusely být jejich domečky zbourány. Lída
Virenko, je moc dobře a moc ráda čtu, že se “v tom nehodláš zabydlovat“… Posílám Ti alespoň netové pohlazení a slůvka, která už napsala Jarmuschka, jsou z pohádky Myšák Stuart Little: “Za každým mrakem je schované sluníčko.“:-)
Hanino, moc zdravím, neboj se a vydrž, u tebe probíhají obrovské změny na všech frontách a to je extrémně náročné. To si sedne rozhodně, zanedlouho a úplně, to je naprosto jisté !! Budeš zase úplně v poho a sama sebou, jen budeš mít net, očekávám zase častější výskyt tady 🙂
Mati, i ostatní, já dobře vím, že mnoho lidí teď ztrácí důvod k úsměvu, a z horších příčin. Ani moje přetížení není teď extrémní, protože (mluvím potichu, úplně šeptám!!) kluci jsou zdraví, to strašně moc ulehčuje denní dění.
Já ale nejsem zvyklá na válcování černými pocity a depresemi, byť jsou reaktivní ( v důsledku vnější situace). Nejsem to já, necítím se být to já, já se směju i v hlubokých loužích a spolehlivě jsem každý den viděla jasná a úsměvná místa, celý dospělý život. Teď mi to nejde, tryská to i z mého psaní a je mi to protivný, přes moje snahy to ale nedokážu změnit. Tak to bohužel prostě teď je a proto jsem už kolik napsaných příspěvků v posledních měsících mazala. Tohle chci přežít, nechci se v té pozici zabydlovat. Může to trošku trvat, ale je to jen otázka času, tím jsem si jistá. Mooc by mi pomohlo (a vždycky pomáhá) sluníčko, proč je ho letos tak málo? Sluníčko je fajn věc 🙂
Ahojky Virenko,budiž Ti útěchou,že nejsi sama:(
Taky se měsíc plácám jak ryba na suchu a k tomu,že není moc času nazbyt je i to,že stále není doma internet k mání,když by byl čásek.
Vzdušné připojení jako by fungovalo doma jen,když jsem v práci jako teď.
Tak se drž a opatruj a snad brzo se tu potkáme:)
Virenko, to mě mrzí, že tě válcují negativní pocity, tak nějak bych se podepsala pod Padmé, ale sama vím, že to nejde, tímhle si snad teď prochází každý druhý člověk, jednoho takového mám doma, potřeboval by zvolnit a odpočinout si, místo toho mám strach, že se mi prostě udře a pořád dumám, kde jsou nějaké hranice, kam až může člověk dojít…
A je to tak, na jednu stranu tě práce těší a děláš ji – aspoň si myslím – s pocitem uspokojení a naplnění, na druhou stranu je toho prostě moc a kdyby toho bylo i kapánek míň, tak toho je pořád hodně, viď?
A nedělej si hlavu z toho, že z tebe nic pozitivního nevypadne, už to, jak se tady občas mihneš a něco někde písneš, je moc fajn, je to pohled za život z jiného úhlu, a ten tady opravdu moc chybí, ale těch dusivých pocitů v tobě tě to asi nezbaví, to chápu, kéž bychom mohli nějak pomoci…
Virenko, pro každého je nějaká cestička, i pro tebe, jen najít tu správnou, jak dojít k vnitřní očistě. Každopádně moc na tebe myslím, ať se nám holka neutrápíš. Děti jsou úžasný lék:-)
Teda Virenko, já čekala info z dovolené a Ty jsi viditelně myšlenkama úúúplně někde jinde…
Vím, že to víš, ale stejně to napíšu – trvalá zátěž, vypětí a vyčerpání pro Tebe nejsou dobré (ani zdravé). Ono se to nějaký čas dá zvládnout a procházíme tím každý, jenže mělo by se to střídat, po “námaze“ by měl přijít “klid“…
Tak ráda bych Ti napsala: “děvče, zvolni“… ale vím, že je to obtížné realizovat. Tak Ti alespoň popřeji dostatek sil a pevných nervů.
Opatruj se.
Holky zlaté, vy mě přivádíte do rozpaků. :)) Zvědavá jsem byla vždycky taky, to dokonale chápu, já ale, jak zjišťuju, nejsem skoro schopná napsat víc než pár krátkých řádků. Ne kvůli času, to opravdu ne. Ale je to teď takový nějaký těžký, dusivý pocit, já se k tomu prostě nechci v těch krátkých momentech vracet a popisovat to, dává mi celkem zabrat to žít. Mluvím tedy jen o práci, ne o dětech a rodině, o těch bych mlela dokolečka dokola, ale zase ten náš společný čas radši odžiju než o tom mluvit, s kýmkoliv… To je ale všechno pod vlivem dusivé atmosféry z práce. Hodně věcí se změnilo, přibližně od ledna je to – takový hodně divný :((.
Já pamatuju, jak jsem kdysi četla definici prokletí – tehdy to definovali jako situaci, kdy je nutné zvolit řešení, z nichž ani jedno ve výsledku není a nebude dobré (každé někomu uškodí, ublíží, například). To tedy sedí dokonale, je nás víc, kdo jsme v podobné pastičce, z které nejde ani ven, ani zůstat… Ne že bych se o řešení nepokoušela, ale je zvláštní, že přes všechny aktivní kroky se situace pořád vrací na stejný začátek, parádní začarovaný kruh.
Ještě že mám ty svoje žblabuňáky, jsou teď oba na 2 týdny s babičkou a s dědou, udělali si dovolenou na Vysočině. Ale pročpak jim celou dobu víceméně leje, to je pech. A můj malý vášnivý houbař má přesto zatím smůlu, tamní lesy prý nedají přes déšť a přiměřené teplo ani prašivku… Koupili jsme mu s sebou malý osobní proutěný košíček, byl šťastný jako blecha, ale teď už je smutný, při frekvenci chození po lese 4x denně (říkal zoufalý dědeček ) nic nenachází a prý už večer před spaním plakal, že se před ním houbičky schválně schovávají :)). Tak bych si přála trochu hezkého počasí, prý tu bylo až moc léto, když jsme byli pryč, nemůžu říct. Odjížděli jsme ve 13 stupních a vraceli se do krup a záplav, od té doby sluníčko jen dva dny a víc nic. Teď u nás intenzivně leje asi 3 hodiny v kuse, doufám, že jen proto mám zase takový depresivní pocit. Nebo že by to bylo tím, že je pátek a já o víkendu budu pracovat ? To doufám ne :)) práce jako taková mi pořád dělá spíš radost než co jiného…
No, tak zase taková depresivní sestava, proto já se nemůžu vždycky tak dlouho odhodlat, abych něco napsala, tohle ze mě teď v písemné podobě leze pořád. Už bych se tím neodreagovala, ale je prima, že teď funguje odreagování s dětmi – hry a pohádky, to je něco báječnýho 🙂 Už se těším, až se vrátí domů :)))
Ahoj Vírenko, taky tě ráda vidím, je to doba, cos tu nebyla. Taky mám od svého výpadku pocit, jakoby už realita byla něco úplně jiného, taky už nepíšu a nechodím tak často jako dřív.
Virenko, moc Tě zdravím.
Také se přidávám a jsem zvědavá na víc… Přála bych si Tě tu číst častěji, ale chápu, že toho máš až nad hlavu.
Přeju, aby jsi všeho měla o fous míň a měla víc času na vše, co chceš.