Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jsem jak opařená
Ahoj holky, omlouvám se, ale dneska si potřebuju “pobulit“. Musí to ven a nemám to komu říct. Pokusím se být stručná.
V práci mám jednoho kolegu, který pracuje u dobrovolných hasičů. A v tom tkví jeho problém – střetává se kvůli tomu se svým nadřízeným (když mají zásah u požáru nebo u nehody, chybí v práci) – a já, protože se s jeho šéfem znám, to často “žehlím“ (urovnávám rozbroje a klidním testosteron).
Jsem přesvědčená o tom, že je to zapotřebí a ctím lidi, kteří udělají něco pro druhé a nic za to nežádají.
Včera se stala podivná věc. Kolega opět nepřišel do práce. Poslal mi smsku, že nemůže svého šéfa sehnat, jestli ho můžu u něj omluvit, že jel s pomocí na Moravu. Samozřejmě jsem ihned poslala omluvenku šéfovi s vysvětlením. Přiletěl za mnou rozpálený do běla… Nemůžu publikovat, co všechno jsem vyslechla… Prostě a stručně: byl naštvaný, že nezavolal jemu, byl naštvaný, že opět chybí a tak dále a tak dále…
No, odnesla jsem to já (byla jsem po ruce).
Pořád jsem na to musela myslet a najednou jsem měla pocit, že se musím přesvědčit… Tak jsem dneska zvedla telefon a zavolala na Městský úřad… Dozvěděla jsem se od vedoucího příslušného oddělení, že oficiálně nikoho na Moravu neposílali, že se tam posílala technika, ale lidi ne. O tom, kdo a kdy tam pojede, se bude jednat se starostou města v pondělí (tzn. 24.5.).
Dokonale mě to vyvedlo z míry. Vůbec tomu nerozumím… Nabouralo to mou důvěru. Je mi to líto.
Co s tím?
Nikomu jsem to neřekla. A ani nechci…
Cítím se podvedená. Hájím ho, ochraňuju, dělám mu štít – a proč vlastně? Udělal to poprvé? Nebo to takhle dělává?
Fakt nevím, co si o tom mám myslet.
A je mi z toho smutno…
Virenko, děkuju. Vím (tak nějak cítím), že máš pravdu.
Nelze ovšem svléknout se ze své kůže. Bylo mi to dáno do vínku, jsem taková od školky a nic na tom nezměním… udělám to zas… třeba u někoho jiného a kvůli něčemu jinému… ale udělám znovu… mám na mysli: dám svou důvěru a pak se třeba zase spálím… a třeba taky ne… Zklamání sice bolí, ale patří to k životu… Třeba se mi podaří být opatrnější a dávat si větší pozor (o to se budu snažit).
A jak říkával pan Werich: “Když nejde o život, jde o h….“
A nefalšovaný optimismus?
Ten mi koluje v žilách.:-)
(nadneseně řečeno)
Padmé, já jsem taky neuměla hodit zklamání za hlavu. Já vím, že je to celý divný. Ale výmluva na povodně… Určitě by se mě to dotklo stejně jako tebe, ale já už delší dobu problémy jiných odmítám řešit, taky jsem tvrdě narazila. Tvrději než ty, škoda mluvit. Takže, nutné je udržet funkční komunikaci, říct si to s tím dotyčným. Lidi dělají lidské chyby, odpustit chybu jemu I SOBĚ je potřebné, ale taky si z toho odnést poučení. A nezapomínat. Iluze o druhých číhají v každém koutku, je to tak.
Máš toho teď dost, holka zlatá. Snad ti dost nekalené radosti dává synek, abys měla z čeho čerpat skutečný a nefalšovaný optimismus 🙂
Jovanko, děkujííí. Napsala´s to hezky (jako vždycky).
Však já s ním dám řeč… až vychladnu…
Padmé, taky jsem nejdříve chtěla napsat, jak je to fajn, ale pak čtu, že je to zase jinak….
No kdoví, co ho k tomu vedlo a kde vlastne byl. Asi bych mu řekla ve zkratce to, co jsi psala nám tady – že si ho vážíš pro to, co je schopen a ochoten dělat pro druhé a že Tě zvláště u něj moc mrzí, že to bylo jinak, než říkal. A že pokud má nějaké problémy, se kterými mu můžeš pomoci, že jsi tady, ale ať Tě už nikdy nezneužívá k ničemu podobnému, jako teď předvedl.
Berulinko, Ájíku, děkuju.
Už se cítím trochu líp. Potřebovala jsem si upustit páru… a pomohlo mi to… Takže díky, že tu jste a probíráte to se mnou.
Mě to prostě zaskočilo, nečekala jsem to. Příliš si to “maluju“. Myslím si totiž, že když je někdo “dobrý“, musí být “dobrý“ pořád. A ejhle! Chybička se vloudila.
Prostě to musím brát, jak to je.
I dobrý člověk může udělat kopanec…
Padmé 🙁
No tohle… taky jsem jak opařená…. to bych vážně nečekala :((
Padmé,zírám:-O..já taky věřila,že na Moravě byl a tim se to vysvětlilo a teď tohle:((..přeju ti,aby ses “aspoň“ časem dozvěděla,jak to skutečeně bylo,co se stalo,že tohle udělal,zneužil tvojí důvěru..ale na druhou stranu,jak si psala,že do práce ten den volal,nejspíš to chtěl sdělit šéfovi,co se děje,ale nesehnal ho,tak to přehodil na tebe a ty si byla jako první po ruce,tudíž si to slízla za čerstva:(..ach jo,posílám ti alespoň objetí a nesmutni.
Virenko, děkuju za napsání a za jiný úhel pohledu. Díky moc. Já si v tom teď trochu “pochodím“, nejsem ten typ, co věci hodí za hlavu a zavře dveře… neumím to…
Ale ponaučení si vzít musím, to je jasné…
Zavo, prosím tě, promiň mi, asi jsem nepochopila, jak to myslíš “jsi ráda, že to tak dopadlo“ – jako že to prasklo?
Hani, já vím, že máš pravdu, to je ten první nával emocí… Však já to rozchodím, to je jasné, kvůli tomuhle se svět nezboří…
To je jen první reakce na to.Zítra už zas to budeš vidět trošku jinak a až si to v klidu po pár dnech vysvětlíte bude to zas o něčem jiném.
Je to zvláštní jak vše popisuješ,možná mu bylo blbý přiznat,že je opravdu unavený.
Jak píšeš neřekla bych,že je lump a darebák,když myslí na druhé…
Nech to uležet.Znáš to,ráno moudřejší večera…