Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
🙁
Dopoledne byl u nás můj tatíček. Měl novinku – naše rodina je chudší o jeho bratra, mého strýce. Včera zemřel, bylo mu necelých 75 let. Já vím, že to není úplně málo, ale je mi z toho moc smutno. Byl sice nemocný, al už celkem dlouho, tak jsme to vůbec nečekali :-(((((
Luci 🙁 je mi to moc líto. držte se a myslete na to hezké, co jste s ním prožili… držte se.
Alenko, děkuju moc 🙁
Luci 🙁
Nevím, co říct, jen posílám obejmutí a pohlazení….
Je to vždycky hrozně moc smutné, a bolí to.
Předevčírem nám tu umřel jeden soused – rok bojoval s rakovinou plic, takže to všichni čekali, ale i tak… té rodiny je mi moc líto.
Drž se, zlatečko.
Padmé, já vím, jak to myslíš…. mamince bylo 65 let, když odešla. Taky bych dala nevímco…. a to jsem ji měla ve srovnání s jinými taky o dost déle. Jen holky si jí moc neužily. Ta nejstarší samozřejmě nejvíc, mladší málo, druhá mladší malinkato, už si na ni ani nepamatuje, a tu nejmenší ani neviděla…..
Děkuju.
Jovanko, holčinko zlatá, máš-li tu potřebu plakat, tak plakej a nedus to v sobě, tělo to tak cítí, tak to tak ventiluje. Třeba se vypláčeš a bude Ti pak o trošinku líp.
Víš, já teď trochu odbočím a asi se to ani moc nehodí, ale přesto to napíšu – co já bych za to dala, kdyby se moje blízká (nejbližší) rodinná osůbka dožila 75 let… dala bych všechen svůj majetek za její čas…
Co tím chci říct?
Že my lidé neumíme ošálit čas, i když bychom chtěli…
Padmé, asi máš pravdu….. jen nevím, kolik ještě můžu mít slz…. pouštějí se mi samy už od včerejška…. je té smrti kolem mě teď tak hrozně moc :-(((((
Lussy, přesně tak to cítím u mojí mamky. Pořád je tu jakoby s námi, když se něco stane nečekaného nebo milého nebo tak, hned první, co mě napadne, je, že jí to musím říct….
Je to nutné říkat lidem, že je máme rádi, že? Jsem tak moc ráda, že mám tatínka, že je takový, jaký je. Budu se více snažit……
Jovanko, ten stesk, který cítíš, je úplně normální a přirozený, vždyť si můžeš poplakat, to patří k takové smutné události. Ono se vám všem (celé rodině) bude stýskat a bude vám chybět… Jde “jen“ o to, to časem zpracovat tak, abyste na něho mysleli v dobrém, vybavovali se vám ty šťastné chvíle a hezké společné zážitky… Ale to opravdu umí jen čas… Teď je to moc “čerstvé“…
Beruli, já doufám, že věděl, že ho máme všichni moc rádi. On byl takovou duší naší rodiny, nejstarší sourozenec ze šesti. Otce už neměli, padl ve válce, tak se s babičkou staral o ty ostatní, a pak i o nás, děti (svoje neteře a synovce).
Neměli lehké dětství, přišli sem z Řecka za občanské války, určitě ten příběh znáte, přijely sem jen děti, i miminka, a pak se rodiny musely dávat dohromady, někomu to trvalo i měsíce nebo léta….
Holky, promiňte, ale mi je fakt tak strašně moc smutno…………..
Jovi…
Ano, prvotní bolest odejde, ale v srdíčku ho budeš mít pořád.
Před 2 lety, než jsem porodila, zemřel manželovi úplně náhle milovaný děda. Bylo mu 78 let,ale byl čilý, dokonce chodil do práce – dělal automechanika. Skoro každý den o něm mluvíme, myslíme na něj, jak by byl poprděnej z naší malý. Měla být jeho první pravnouče, po 2 synech a 2 vnukách a 1 vnučce zase jedna holka. My to bereme jako by tu byl pořád. Já vím, je to takový klišé, ale kromě toho, že ho fyzicky nevidíme, tak tu prostě je.
A když mě umřel v 86 letech děda, tak jsem sice věděla, že to je krásný věk a byl hodně nemocný, ale stejně mě to vzalo hodně moc. Uvědomila jsem si, že jsem mu nikdy neřekla že ho mám moc ráda a díky tomu jsem to řekla mé babičce (z druhé strany), které jsem to taky nikdy neřekla. Ta se rozbrečela a taky mi řekla, jak mě má ráda a že mi to taky vlastně nikdy neřekla…