Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Už si nevím rady...
Dobrý den, už si nevím rady, tak to zkuším tady zda mi někdo neporadí. Je mi 31 let jsem rozvedená, už 3 roky žiju sama se synem který má 4,5let.Od jeho roku a půl žijeme sami bez tatínka. Ten sice za malým občas jezdí ale jen na pár hodin a pak zase zmizi. Málý začal chodit od září do školky, všechno bylo v pořádku, nikdy tam neplakal a byl v celku spokojený. Ale nevím co se stalo a už od března vždycky když ho tam dám, dělá tam strašné scény a brečí že ať nikam nechodím ať ho tam nenechávám a strašně brečí. Už mě to ale ubíjí, každé ráno pravidelně máme ve školce divadlo. Už nevím ale jak na něj, podobrém brečí a pozlém taky… může mi někdo poradit jak na něj… Učitelka vždycky tvrdí, že hned jak odejdu tak je syn v pohodě, že mě prostě jen zkouší co vydržím. Ale mě už to připadá, že už je to hodně dlouho. Díky za rady..
U nás to bylo taky. Chodil do školky od září a v pohodě, bez větších problémů. PO vánocích pár dní poplakal, ale nic hrozného. Potom začal doslova ječet v dubnu, bylo to skoro tři týdny, co jsem ho dávala do školky řvoucího, někdy šel sám, někdy ho musela ze mě rvát učitelka a já taky, protože se nechtěl pustit. Nedostal ajsem z něho, co se stalo, na jakékoliv pokusy mi odpovídal, že se mi stýská po mamince. Nikdo mu nic neudělal, nějakou změnu jsme nepostředhli ani ve školce, ani doma. Pláč byl někdy jenom hysterický, někdy vška by lítostívý. Na tom všem jsme se shodly s učitelkou, že někdy je to vztek, někdy lítost. Pár dní brečel i přes den, většinou přestal, dkyž jsem odešla. Ale jeden den prý pofňukával celé dopoledne, nehrál si s nikým, choidl pořád za učitelkou. Al evětšinou fakt v pohodě. Dvakrát jsem ho vzala po obědě (v době, dky to bylo nejhorší), jenže přesně se ukázalao, že toho měl snahu zneužívat, protože potom pořád škemral, že ho mám bzít po obědě, že se stýská. I s učitelkou jsme se dohodli, že tudy cesta nevede, že toho fakt bude jenom zneužívat (já jsem byla ráda, že učitelky měly na ty jeho scény stejný názor, jako já…). Dnes je to SNAD za náma, občas mluví ještě o tom, že nechce do školky, že se mu bude stýskat, ale zatím to nejsou žádné scény, rpostě nechce a je vidět, že někdy bojuje, aby nebrečel. Ale zase tam chodí normálně, zase vykládá o kamarádech a o tom, co dělali….
Taky bych zkusila popátrat, jestli tam nedošlo k nějaké změně, která se synovi nelíbí, jestli ho někdo nezlobí, někdo se s ním nepřestal kamarádit atd. A příp. mu s pomocí paní učitelka pomohla situaci vyřešit.
Pokud ne, tak vydržte.
Moje dcera nastoupila do školky v únoru a až do června se jí střídaly období, kdy chodila ráda a kdy jsem ji do třídy musela nacpat násilím a strašné scény. Ale paní učitelka říkala taky, že je to jen ta chvilka po příchodu do třídy.
Po letních prázdninách se to zklidnilo – hrozně se už těšila na děti, taky tak jakoby vyspěla.
Naprostý souhlas s bamiskou… Mám tři děti, momentálně začal chodit do školky ten nejmladší. První dcerka chodila ráda, ale poplakávat začala asi až po čtvrt roce, z ničeho nic. Ale já jsem chodila do práce, takže jsem nemohla nic měnit, paní učitelka tvrdila, že fňukat přestává okamžitě, jak se za mnou zavřou dveře… Trvalo to možná jen týden a vše bylo vpořádku. S mladší dcerkou to bylo horší, dělala scény každý den, hodně mě to psychicky deptalo, nakonec ji začal vodit do školky tatínek, který si posunul pracovní dobu od osmi hodin a zajímavé bylo, že jemu neplakala nikdy. Takže je to opravdu jen psychický nátlak děťátka, mají k nám prostě jiné pouto a jejich chování je tomu podřízeno. Teď chodím s nejmladším, nejdřív chodil rád, ale jakmile asi po týdnu zjistil, že to už bude každodenně, tak začal plakat, nejdřív jen tak jemně a teď už si prožívám každodenní scény v šatně, nahoru ho vedu plačícího a paní učitelka mi ho vyrvává z náruče, a to se ví, že je mi z toho úplně strašně, ale snažím se to nedávat najevo, pohladím, zopakuji, že po obědě přijdu a odcházím za příšerného řevu:-) A než sejdu ze schodů dolů, tak je klid, i když ještě chviličku v šatně poslouchám, ale odcházím klidná. A věřím tomu, že kdyby ho tam odváděl někdo jiný, třeba sourozenec nebo taťka, tak je v klidu.
Radím vydržet, i když nám to rve srdce, to je jasné, ale tvůj syn v tomhle věku už přesně ví, co dělá, že takhle maminku potrápí a upoutá pozornost, nevidím tam žádný problém v tom, že by nějak psychicky strádal. Horší by bylo, kdyby začal třeba každou noc plakat ze spaní, nedejbože se počůrávat nebo tak, ale s tímhle si nelam hlavu, musíš zatnout zuby a nedat to na sobě znát. Ale je třeba mu to pak vynahradit, neodpírat mazlení, věnovat se mu více odpoledne, ať nemá pocit, že je mu maminka odepřena. A rozhodně tu situaci ráno nevyhrocuj nějakým vyhrožováním, zvyšováním hlasu a tak, to nemá cenu. Mluv klidně, pomož mu s převlékáním, snaž se za každou cenu udržet nervy na uzdě. Časem to opravdu přejde, uvidíš, jen prostě každé dítě má tu výdrž jinou:-)
ono to tak asi opravdu je můžu mluvit ze své vlastní zkušenosti učitelky, dítka to mají různě nastavená někdo pláče na začátku, jiní jsou určitou dobu v pořádku a pak mamince takhle vyvádějí, chápu jak tě to ničí i to jak tě bolí srdíčko, ale jestli je možnost, zůstan si tam někde skovaná v šatně atd, aby jsi se ujistila, že se opravdu uklidnil a je spokojenej, ono pak jsi z toho celej den špatná což je normální, ale on si a tomu věřím pak v klidu hraje ve školce a na tebe se při hraní ani nevzpomene….také s učitelkou hod řeč jestli mu tam někdo něco nedělá, nebo s ním proč tam nechce, povídat si o kamarádech co dělali ve školce a co budou dělat a lákat ho na to…jestli máte fajn učitelku tak si s ním poradí neboj…vydrž i když je to těžké jak mu povolíš a on zjistí že když zapláče v šatně a ty ho tam nedáš tak to bude využívat, měla jsem i děti které jsem musela maminkám pod tlakem brát z náručí, čekaly skované jestli to dítka přejde a pak šly v klidu domů…