Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
nějak se mi vše rozpadá:-(
ahoj jdu se k vám vypovídat…sedím a přemýšlím kde se stala chyba…před pár lety jsme měli s manželem krizi..byl dlouho klid,tenkrát jsme dospěli až k rozvodovému soudu,ale zase se dali dohromady a vypadalo to,že se oba poučili dali si navzájem šanci..včera se stalo něco co mě vrátilo zpátky a tak přemýšlím kde se stala chyba…a kolik šancí a kolik odpuštění člověk unese..proč si nevážíme,že máme zdravé děti,celkem jistý rozpočet,střechu nad hlavou…proč někteří chtějí jen vlastnit a když ten druhý nekmitá podle něho..tak se sníží k násilí?..proč je mi z toho vše zle,že od rána jen přemýšlím kudy kam?proč mám chuť se sbalit odjet někam daleko?a proč vím,že to neudělám,protože mám zodpovědnost za děti?jak z toho ven?Kolik jste dávaly šancí vy a jak dopadlo?Má to vůbec smysl?
Těžko říct, když jsi toho nenapsala tolik.
Ale je-li tam (opakované!) násilí, rozhodně bych to řešila. A jsi to jedině ty, kdo může něco dělat….
Hodně štěstí.
Milá anonymní, tvůj povzdech je téměř jako volání o pomoc, alespoň tak to působí na mě, jenže je těžké pro Tebe cokoli udělat – včetně jakýchkoli rad – když vůbec nevím, oč se jedná.
Krize ve vztahu nebo v manželství není až tak vzácná záležitost (chci říct, že se čas od času najde všude něco). Asi dost podstatně záleží na tom, čeho se to týká.
Odpouštět? Ale co? Nevěru? Nebo je řeč o hádkách, nadávkách či hrubém chování? Pod pojmem “násilí“ si lze představit téměř cokoli (až po bití).
Odpouštět se samozřejmě dá, někdy “musí“, ale záleží na tom, co jsi ochotná a schopná unést – to je naprosto individuální a nedá se to plošně říct.
Pokud ses ocitla v začarovaném kruhu, je potřeba s tím něco udělat, něco změnit (např. své tolerantní chování).
A k té chuti “utéct“ – je to pochopitelné – nicméně před sebou samotnou nikam neutečeš…
Hlavu vzhůru. Vždycky je nějaké řešení, vždycky je nějaká naděje.
Předem říkám, že násilí ve vztazích neuznávám – ale vím, že jedna facka může ujet většině z nás – ano, není to správné, jenže člověk má jen jedny nervy a není stroj.
Takže se může stát, že člověku vylítne ruka rychleji než mozek ví, co se děje.
I prcka člověk někdy plácne, zle na něj houkne – i když vlastně ani nechce, a říkal si, že já nikdy dítě neuhodím, nevynadám atd.
Ale pokud je násilí, napadání i slovní, psychické – pravidelné – to se omluvit nedá. Násilník si zřejmě vybíjí své nízké sebevědomí, nebo si zvyšuje svoje ego na slabším jedinci.
Kvůli tobě samé a kvůli dětem – říkám odejít, pokud se násilí stupňuje, zkracují se intervaly mezi útoky – odejděte. Nikdo z vás si takové chování nezaslouží a máte právo na úctu a klidný život.
A odejít by měl hlavně násilník, ne vy a děti.
Pokud už dojde k násilí, tak tady už není, co řešit, udělá to jednou, udělá to podruhé i třeba za pár let!!!!!
Dávat nějaké šance do vztahu, který je už mrtvý nemá taky smysl, zbytečně se trápíte oba dva a děti napjatou situaci mezi vámi vycítí………už pro jejich klid, bych to utnula……….nevím, kde máš hranice, kam až může zajít, co sneseš, co odpustíš……..někdo to vydrží celý život, i kvůli dětem…….tady se musíš rozhodnout sama a položit si otázku, zda ti tenhle život stojí zato?????
Držím palečky, ať se to co nejdřív vyřeší:)))
Myslím,že to záleží na tom každém člověku.Někomu stačí klopýtnout,zvedne se a příště si dá pozor..někdo si rozbije pusu a stejně si nedá říct.Stejně tak jako určitě víš,že rozhodnutí je jen a jen na tobě.
jak psaly holky,těžko se radí..moje kamarádka žila v domácím násilí jako dítě..otec napadal nejen maminku,ale později i 2 děti ze 3..na nejmladší dceru nikdy nesáhl..mamka jim neustále slibovala,že se rozvede,aby netrpěly..ale nikdy to neudělala..zvykla si na to,chodila s modřinama,vyraženýma zubama,žila ve zdemolovaným bytě,ale zůstala s ním..když umřel,zhroutila se a nikdo to nechápal,jak po tom všem co jim udělal..kamarádka i její sourozenci vždycky říkali,že oni by nedopustili,aby jejich děti vyrůstaly v dom.násilí,jelikož to zažili samy..pokud člověk neodejde hned,neudělá to už nikdy..tak to viděli oni..ty si nesmíš dávat vinu,on tyranizuje tebe,né ty jeho,on napadá tebe,né ty jeho..a pokud si mu dala už jednu šanci,kterou nevyužil,jdi..nenech v tom děti žít..jednou by ti to mohly dát za zlý:(
Těžko radit,
ale právě proto, že jak píšeš máš zodpovědnost za děti, tak já osobně bych právě kvůli nim odešla od manžela, který se sníží k násilí, pryč. Co když příště vztáhne ruku i na ně???
je to těžké ti naspat co máš dělat, protože někdo odpustí jednou někdo dvakrát, někdy to pomůže a je klid a někdy né je to případ od případu, on se někdo poučí z chyb a je rád že dostal druhou šanci a někdo zase s tím že mu to projde jednou získává určitou jistotu, že mu to projde znova….já nevím pokud tam je násilí, tak bych šla pryč, sama jsem šanci dala i za nevěru, i násilí kvůli dětem a nikam to nevedlo prvně odprošoval pak už ani to né ….. jsem ráda že jsem se odhodlala odejít, jsou věci které bych udělala jinak možná zachránila i manželství ale to je jen co kdyby….musíš sama rozhodnout co je dobré a co ne, a držím palečky není to jednoduché rozhodování…
Já myslím, že těžko radit, každý jsme jiný, každý prožíváme věci jinak, každý máme jiné priority…
Řekla bych jenom jedno, pokud se manžel “snižuje k násilí“, a navíc, pokud to není poprvé…., tak bych to řešila asi rázně….