Diskutárna

Když se tak člověk nad tím zamyslí, v životě ženy se změní opravdu úplně všechno. Zajímavé je, jak je to u většiny matek stejné. Bohužel ne u všech. Jak Ájíku píšeš, hrozně mě bolí, když vidím utrpení dětí a nemůžu jim nijak pomoci. A nejsou to jen děti v zemích, kde je bída, hlad, nemoci, ale hrozně se poslouchá o týrání dětí v civilizovaných zemích. To jsem si v době, kdy jsem děti neměla vyslechla, bylo mi jich líto, ale cítila jsem něco úplně jiného. Dnes to prožívám mnohem citlivěji. Člověk si už dokáže představit, jak ty děti musí trpět, protože zná už lépe dětskou duši.

Zrovna tak vztah rodičů k dětem. Až dnes si uvědomuji, jaký měla moje mamka strach, když jsem byla na komplikované operaci. Vzpomínám jak si s námi hrála a věnovala se nám, přestože měla tolik práce. Tenkrát to člověk bral jako samozřejmost. Dnes už vím, co všechno musela pro nás udělat. Už chápu to co jsem dřív třeba nechápala.

Majulko – zajímavé téma
S tím zrcadlem jsi se trefila naprosto přesně, s dárečky k Ježíšku taky – to je jasná věc
Když se trochu zamyslím… děti určitě změní pohled na svět každé mámě a myslím, že každé trochu nedospělé “telátko“ v tu chvíli prostě dozraje (to nenarážím na nikoho, jen tak trochu mluvím za sebe )
Jistě – člověk hrozně špatně nese, když je jeho dítě nemocné a raději by trpěl za něj… na druhou stranu je dost zásadní problém i to, když onemocní máma – protože už se nestará jen o sebe, ale hlavně o dítě. Totéž pak platí u všech dalších těhotenství
Najednou vidím spoustu věcí jinak – dětským pohledem a zároveň díky tomu dětskému pohledu vidím, že dítě není jen “malá opička“, která opakuje a vnímá svět skrze rodiče, ale velmi bystře a samostatně myslící bytůstka, jejíž myšlenkové pochody jsou často neuvěřitelně logické – a ve své jednoduchosti až geniální
Velmi citlivě vnímám utrpení cizích dětí, takové zprávy v televizi mě rozbrečí naprosto spolehlivě…. rozběsní mě jakákoliv zmínka o týrání dětí, velice citlivě vnímám cokoliv, co se týká miminek – tak jsem to ve stavu “svobodném“ neměla
A taky – když vidím hezké oblečení, hračku nebo i třeba zajímavou výchovnou terapii v nějaké knížce, automaticky mi naskočí – kterému z mých dětí by to oblečení slušelo nejlépe, které by mělo z hračky největší radost, zda bych tuhle výchovnou metodu nemohla aplikovat doma.
Prostě si myslím, že se změní obrovská spousta věcí (téměř všechno) – protože najednou ten nejdůležitější človíček na světě je DÍTĚ.
Ale co u mně asi nejvíc – abnormální citlivost na utrpení dětí, na jejich bolesti a trvající úžas nad tím, jak jsou tyhle bytůstky krásné