Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Slzavé údolí
Ach jo, je mi tak mizerně, že ani nevím, jak začít…
Špatná finanční situace a naprosto krizový stav s prací nás doma dohnal… Ale ten šutr na mě padl úplně z jiné strany, než bych čekala. Ze strany našeho partnerství, našeho vztahu, který jsem pokládala za tolik krásný a blížící se k dokonalosti. A začalo to tak nevinně…
Včera večer jsme si pustili film a po jeho skončení jsme si ještě chvíli povídali o všem, co by v souvislosti jeho děje mohlo nastat. Následně se hovor pomaličku přesouval do úplně jiné roviny, protože jsem měla pocit, že se mi můj muž snaží vlastně říct, že pomalu doma slepičím a ať si uvědomím, že ne všechno, co načtu z internetu, je pravda.
Nejdřív jsem nevěřícně na něj koukala a pak ze sebe začala soukat věty, ovšem velmi těžce. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ano, v posledních měsících, co uhodila krutá zima, jsem jen zavřená s dětmi doma. Nikam se nedostanu, život se až do jara prostě jakoby zastavil. Veškeré mé dění od rána do večera se týká jen výchovy a starání se o děti a o chod domácnosti. Potažmo ještě v jediných volných chvilkách doháním účto firemní. S ospalýma očima lovím info v zákonech a snažím se něco z těch malých písmenek vtlačit do mozku. A jediným mým zdrojem aspoň nějakých informací je – bohužel – internet.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že můj život je určitě jiný, než jeho, že on ráno sedá do auta a vrací se večer. Ano, celý den tvrdě pracuje a stojí ho to každodenně velké úsilí. Ale rozdíl je v tom, že se dostane mezi lidi. Může otevřeně ventilovat své pocity z něčeho, může si povykládat, zeptat se a ověřovat si informace z pozice toho, kdo nemusí trávit celý svůj čas jen doma. Že jeho a mé vstřebávání informací je prostě odlišné.
Reagoval na to podrážděně. Že si s nikým nepovídá, protože na to nemá čas. S chlapama řeší jen a jen práci. Celý jeho den se skládá jen z řešení pracovních povinností.
Snažila jsem se mu říct, že ano, že rozumím, že to tak cítí, ale že nevidí to kolem. Že za jízdy se mohou bavit o všem, o fotbale, o hezkých ženských, jak jdou kolem. O problémech doma, o tom, jak kdo co řeší. Že v tomhle je to rozdílné a basta. Můj svět se skládá z každodenní cesty do obchodu a zpět. Zdvořilostní fráze s paní pokladní. S panem starostou, který vykoukne z okna nebo nás dožene na cestě. Pak zase domů, maximálně jít na dvorek odhrabat sníh, nanosit dřevo, pohrát si s kočkama a pejskem.
Chtěla jsem nad tím mávnout rukou, proto jsem se zvedla, že ještě musím jít pověsit prádlo. Šla jsem po schodech nahoru a ještě pořád poslouchala, že na tom vůbec nejsem hůř než on. Že i jeho zdrojem informací je většinou jen internet a teprve na základě toho, co tam pozjišťuje, se pak odvíjí upřesnění informací v práci, při nákupu materiálu ve stavebninách atak… Jenže pak se debata úplně zvrhla…
Prý ho strašně štve, když přijde večer domů, já jen běhám a lítám, snažím se stihnout deset věcí najednou a vůbec nemám čas se věnovat jen jemu (máme kupu dětí a dům jak polozbořený hrad, proboha). A pak, když už konečně všechna děcka za dokonalého zmatku uložíme, se ještě seberu a jdu si sednout na internet. Že když se mi snaží povykládat, jak bylo v práci, tak jen přikyvuji hmmm a aha, neříkej, no to nemyslíš vážně a jiné podobné fráze, ale opravdový názor neřeknu a ani se nesnažím jeho problémy nějak rozvést. Že v poslední době není nic podle jeho představ, že se mu nelíbí, kolik práce mi ještě zůstává na večer, místo toho, abych se mu věnovala. A kolik času věnuji počítači….
Držela jsem mokré prádlo v ruce a z očí se mi hrnuly slzy. Ještě nikdy jsem před ním takto nebrečela. Vždycky jsem se spíš začala bránit a i když často došlo k italské domácnosti, neboť jsme oba dost temperamentní, tak na slzy nedošlo ještě nikdy. Rozplakala jsem se s naprostým upřímným zoufalstvím. On stál dole, já nahoře nad schody a poslouchala výčitky. Když skončil a nevěřícně na mě zíral, jak vzlykám, vydala jsem ze sebe pár hlásek. Že je fajn, že konečně vím, jak je vlastně se mnou nešťastný. A že jsem celou dobu žila v domění, že jsme opravdu šťastný pár.
Bylo vidět, že si uvědomil, že přestřelil. Začal se omlouvat. Přišel za mnou nahoru a objal mě. Ale já brečela a brečela. Něco ve mě v hloubi srdce prasklo a řinul se z toho vodopád slz.
Na netu trávím minimální čas. Vždyť nestíhám ani zavítat mezi vás, třeba do plkárny. V posledních pěti dnech jsem si tu ani nepřečetla nic nového u kávy. Jestli si sednu k počítači jeden večer v týdnu, tak je to hodně. Nevím, kde se to v něm vzalo. Svým rozumem chápu, že se nahromadila obrovská kupa problémů. Práce je dost, ale není za ni zaplaceno. Nejsou zaplacené daně ani ostatní potřebné věci. Na účtě jsme bez koruny. Strach z budoucnosti je obrovský. Každý den se hlídá účet, jestli přišly peníze. A to všechno je strašná tíha pro člověka, který to všechno drží silou vůle nad vodou. Ale že se to v té nejhorší chvíli obrátí proti mě, proti člověku, který ho tak miluje a nosí na rukou, který ho opečovává a lituje po večerech, který vydrží s ním ruku v ruce koukat do zdi, když nemá náladu si povídat, který všude vykládá, jak je jejich vztak krásný (a opravdu jsem tomu věřila) takový podraz bych fakt nečekala.
Srazilo mě to na kolena. Ani ráno mi nebylo líp. Oči pořád plné slz, ač se bráním zuby nehty.
Díky, že vás mám. Že to mám komu říct. A omlouvám se za ten román.
Děkuji všem z celého svého srdce. Dřív jsem se k počítači nedostala, divné, že, když jsem tu pořád:-)
Teď už si z toho dělám tak trochu srandu, ale to píchnutí v sobě mám pořád a asi to jen tak nezmizí.
Tak jak to napsala bamiska – každá z vás tady píše mnoho svých postřehů, které mají hlavu i patu a moc, opravdu moc mi to pomohlo otevřít znovu oči a vzít to trošku z nadhledu.
Tato vzniklá kolize pro mě byla o to horší, protože my se prostě nehádáme. Patříme v našem okolí opravdu k jedinečným párům a teď prosím – nemluví ze mě pýcha, je to jen konstatování. Trávíme spolu skoro každý večer v týdnu, zhruba jednou týdně, někdy jednou za deset, čtrnáct dní si manža skočí do hospůdky na drby a dá si tři piva. A v deset je doma a zase jsme spolu. Spát chodíme kolem půlnoci až jedné ráno. Celý večer u televize si povídáme. Řešíme všechno, od domácnosti a dětí, po provoz firmy a zaměstnance, na kterých manželovi velmi záleží. I po stránce milování, což pokládám za hodně důležité, fungujeme výborně. Prostě dalo by se říct – idylka. A teď si představte, že se na vás kupí mnoho problémů a jediný ostrov jistoty je pro vás ten váš fungující vztah. A pak v jediné chvilce přijde smršť a je všechno najednou jinak, myslím, že v této situaci by to opravdu zamávalo s každou z nás…
Mužíček včera přijel z práce, vyobjímal na podlaze děti a šel opusinkovat mě, jakoby nic. Cítila jsem, že napětí mezi námi už není žádné, chválabohu. Celý večer mě opečovával a nezapomněl říct, jak moc je rád, že má doma zrovna mě. Nakonec přišlo mazlení a pak jsem zase po dvou dnech spala jak dudek, takže vypadá to, že krize u nás se sice přehnala silou tornáda, ale náš vztah to ustál bez ztráty věnečku.
Ještě jednou děkuji. Málokdy jsem se ozývala s tak citlivým problémem, ale i tentokrát jste byly jediná možnost, jak si to z té ubrečené dušičky vyvětrat, tím, že jsem se podívala na nás vašima očima.
Peťko, jak už jsem psala, nedostatek komunikace není zrovna naším problémem. Ale bez toho, abych si hrála na superženu, což neumím, zkusím se odrazit od manželem vyřčených námitek a být ještě víc vnímavější. Rozhodně nejsem američanka, abych na vyřčenou otázku – jak se máš – reagovala širokým úsměvem a odpovídala za každé situace – Já?Výborně:-))
bamisko těhulko:-) děkuji moc za konzultaci s tvým manželem. Je fajn číst o pohledu chlapa na věc.
Lien, obrázek dodává energii, je to přesně skladba barev, která mi momentálně moc vyhovuje, krásně protepluje a navozuje vnitřní pohodu, díky i za povzbuzení.
Matušenko, zlatíčko, už jsem mnohokrát vytušila, jak moc se trápíš. Možná to bude znít jako klišé, ale nad každým jednou zase zasvítí sluníčko, jen musíš mít dušičku dokořán, abys nepropásla tu pravou chvíli. Já už vím, že nejhorší je přestat komunikovat a řešit problémy ve vztahu, zažila jsem to s bývalým manželem. Proto udělám vše, aby se to nestalo znovu. A držím palce i tobě, ať se chmury roztrhnou a najdete spolu cestu, jak problémy vyřešit.
Paťko, to je přesné. Já taky houby rozumím tomu, co se mi manžel snaží každodenně vysvětlovat o stavebnictví a zámečnictví, ale snažím se to vnímat, jen prostě v tu chvíli nevím, co mám říct, tak jsem potichu. Reaguji ve chvíli, kdy se to týká papírů a personalistiky, prostě nevím, kde dělám chybu. Už jsem mu to i vysvětlovala, že když mi problém nevysvětlí do hloubky, tak si vzniklou situaci nedovedu představit, v tom je zase chyba v něm, já nejsem stavebník. Takže teď to bude tak, že ho prostě stopnu a na všechno se sama vyptám. Bože, já budu chytrá…:-)))
Zavi, co píšeš v prvním odstavečku, je pro mě jako malá pocta. Věřím tomu, že k setkání určitě dojde a proberem to z očí do očí. Jenže to je další věc, která je pro mě jako železný stisk – my prostě nemáme finance na to, abychom se jako rodina dostali za hranice vesnice na nějaký výlet. Takže když pak čtu, jak se všechny snažíte najít termín a místo k setkání, nebo jak píšete o různých krásných výletech, kam berete děti, je mi z toho ještě smutněji. Ale i toto jednou dopadne líp, něčemu člověk věřit musí.
A ještě malá poznámka – splátkový kalendář, když se víceméně jedná o přátelé (což je v podnikání vždy největší problém), navíc, kteří nám v dřívějších horkých chvilkách taky dost pomohli, je docela velký problém. Navíc, pohledávky splácí víceméně jak se dá, ale po takových malinkých částkách, že to spíš máme jen my na živobytí. Dluhy nám narůstají a nadále čekáme na větší domluvenou sumu.
Mari, díky moc. Já vím a mrzí mě to, že vy máte doma Itálii rozhodně častěji, my skoro vůbec. Mě navíc zaskočil ten pláč, od těžkých rozvodových chvil to už neznám. Nevěděla jsem, co si počít sama se sebou a viděla jsem pořád ty jeho šokované oči a strašně mi bušilo srdce. Situace na infarkt. Myslím, že od toho večera bude asi víc volit slova, musela jsem ho vyděsit:-))
My máme taky oba tvrdé hlavy, často dojde k výměně názorů, když jeden z nás řekne něco, co ten druhý špatně pochopí. Pak se v tom oba zamotáme, já vstávám z gauče, rozhazuji nad ním rukama, oba zvyšujeme hlas a snažíme se navzájem přehandrkovat. Ale vzápětí nám dojde, že takhle se asi nedomluvíme a začneme uklidňovat situaci. Pak právě dochází k tomu, že chodíme spát strááášně pozdě:-)))
Tak papa, napsala jsem román, mužíček venku ještě kontroluje stav dřeva, až se vrátí, nerada bych seděla u počítače:-)
Matildo, tak jak je? Taky jsem Tě přišla povzbudit, že Tě plně chápu. Myslím, že si tím prošla většina mamin na mateřské. A moje rada je: Měj ráda sama sebe, uvědom si, co všechno děláš a jak jsi nepostradatelná. Jsi prostě jedinečná, nejlepší.
Chlap Ti to říct neumí, tak se pochval sama.
Jak píšou holky, stačí problém v práci a kdo si to odskáče, kdo je ten hromosvod, který to všechno schytá? No přece manželka.
Tak si to tak neber, osuš slzičky a usměj se, bude zase líp, uvidíš.
Maatildo, sluníčko veselé, co se to děje???????
To mi nedělej, už od doby, co jsi to tu napsala přemýšlím, co ti na tohle napsat……….strašně s tebou cítím a vím, jak ti je……….mívám to doma:((((((
Jsme asi stejné, chytáme se slovíček, která třeba možná nebyla myšlená špatně, ale chlapi mají horší vyjadřovaní, neumí to říct tak, aby nám to neublížilo, prostě to řeknou pomalu po zednicku:(((((
Manžel mi taky kolikrát řekne, že nic nedělám a že jsem doma a co tu dělám……..a proč sedím u netu……..a já, jelikož se ráda chytám, tak se do sebe pustíme, nemyslel to zle, ale mě to ubližuje, uzavřu se do sebe a nemluvím s ním, na druhý den se spolu bavíme, jako, že se nic nestalo……..chyba, máme o tom komunikovat……….ale já to v sobě nosím, hromadím další slova od něho a jednou za čas bouchnu, jak sopka, to si řeknem i to, co nechceme a taky si pobrečím, vyplavím vztek a manžel mi řekne, že to tak nemyslel…….prostě začarovaný kruh:((((((
A já osobně si myslím, že se muži doma hodně věnuješ, vždyť kolikrát jsi nám psala, co to a tamto………určitě má taky starosti, ať už skrz ty peníze a nebo v práci, asi je to na něho taky hodně a ventiluje si vztek na tobě…….a jelikož ty máš taky starosti, tak se dalo čekat, kdy se srazíte……..:((((((
Marti, zkuste to vypustit z hlavy, zkuste nemyslet na finanční situaci, myslete na sebe a nebo si o tom popovídejte u dvojky vína a nebo si spolu zajděte na procházku večer nasát trochu čerstvého vzduchu……..aspoň ta chvilka venku ti uvolní sevření od těch čtyř stěn:)))))
Strašně ti držím palečky, ať je to dobré a už neplakej, myslím na tebe a posílám trochu energie ode mne:))))))
Matildo, přiznám se, že nejvíc ze všech na VD bych se chtěla naživo poznat právě s tebou. Pocit spřízněné duše. O to horší bylo poznání, že o slzavém údolí píšeš zrovna ty! Nevěřila jsem vlastním očím.
Jsi ve stresové situaci a to už delší dobu. Proto na veškeré “poznámky“ reaguješ mnohem citlivěji. A tvůj muž je na tom ještě o něco hůř. Chlap, který ohrožuje existenční podmínky své rodiny. Vím, že to tak není, ale on to tak cítí. Právě proto, že by chtěl, aby pro tebe a vaše děti zajistil co nejlepší živobytí, vidí všechno černěji, než to je. Tedy i tebe. Věřím, že ví, že to co řekl, není pravda, ale v té chvíli to tak cítil. Zkus se na to tak dívat. Nemělo to s kritikou tvé práce nic společného. Bylo to vybuchnutí emocí. Uvědomil si to, protože se omluvil. Je na tobě, aby ses s tím vyrovnala. Asi to nebude hned, ale zkus to. Pokud potřebuješ ověřit si, že to skutečně tak nemyslel, musíš znovu to téma otevřít.
Možná nemá řešení momentální situace a potřeboval by s tím pomoci. Nemůžeš mu pomoci třeba s vymáháním pohledávek? Domluvit s odběrateli splátkové kalendáře? Rozebrat s ním, co se dá dělat? Snad by i ti chlapi pochopili, jaká je situace. Asi jste to už řešili.
Moc bych ti /a i sobě/ přála, aby přišlo jaro co nejdřív! Věřím, že sluníčko zažene vaše problémy!
Ahoj Matildo.
Posílám Ti pohlazení.
U nás to bývá čas od času taky.Dělají to starosti o finance.Chlapi nemaj rádi,když příjdou domů a ženská místo toho,aby si s manželem popovídala co bylo v práci,jen uklízela.Chce to ho vyslechnout.Mě taky moc nezajímá,když manžel vykládá o mašinách,ale poslouchám ho a ani tomu nerozumím a on má radost,že jsem ho vyslechla.
No a to PC nemají rádi.Já jsem na PC buď,když má noční a nebo,když spí.Taky by špačkoval,ale někdy mi VD najde sám a řekne,abych šla plkat.Mě zase nadával,že jsem blbá,že jsem se měla radši zabít a to mě tedy srazilo.Taky se mi omluvil,že to tak nemyslel,ale dlouho jsem na to nemohla zapomenout.Řekla jsem mu,že mi to vadí,že nechci,aby takto semnou mluvil.Od té doby klid.Tak snad to bude u Vás v pohodě.Důležité je,že mu to je líto a že se Ti omluvil.Nepřihlášená Paťka.
Matildo pláču tu s tebou je mi líto čím procházíš.Chlapi už jsou takoví.Vůbec nevím co ti napsat.Boužel mé manželství nepatří mezi nejšťastnější.Chybí nám komunikace.Naše problémy jsem přestala řešit a boužel jsem se uzavřela do sebe a velmi často pláču přesně to co píšeš ty a nejde to zastavit.Vím je to těžké ,ale mluvte spolu zkuste si to znovu vysvětlit.Neuzavírej se do sebe akorát se budeš trápit jako já.
Matildo, to určitě zvládnete, nebýt všech těch okolností, nejspíš by ti to připadalo jako normální rozhovor. Uvidíš, že bude zase dobře, někdy člověk slyší něco jiného, než ten druhý říká a při té vypjaté situaci okolo financí se není čemu divit. Hlavu vzhůru, bude líp.
tak sem pořád jukám co připíšeš a jestli je na duši líp, těším se až zítra napíšeš co a jak a moc doufám, že to bude dobré….leží mi to v hlavě a pořád překuluju, už jsem psala tak se nechci opakovat a ono jsme každá jak tak koukám napsaly kousek co má hlavu a patu a jak to vidíme, je to asi dlouhodobá záležitost to co se tam v tobě kupilo, ono s dětma sama na to vše být na to co jsi ty je problém, do toho ty problémy a depka je na světě, a manža také v tom lítá…..mluvili jsme o tom s manžou schválně jsem se ho ptala jak to vidí on a prohodil to že by to viděl jako bouchnutí nervů z jeho strany tím že má plnešj barák dětí a účet prázdnej a neví kudy kam to že by asi také špatně nesl…no a k poznámkám k netu se uculil a řekl to víš my také potřebujeme vaši péči….holt to jsou přerostlé děti v určitých chvilkách…….moc na tebe myslím a posílám virtuální pohlazení, to víš asi by to chtělo nějak vypnout, ale to zrovna asi v tuhle chvíli je dost velký problém vzhledem k situaci
Matildo, reakce jsem jen prolétla, snad nebudu opakovat něco, co už tu zaznělo.
Chtěla bych jen připsat pár vět, povzbudit tě, ale nějak nemůžu najít správná slova.
Chápu tě, určitě tě to nyní hodně bolí, přemýšlíš o tom, proč a co a jak.
Nebydlím s vámi a neznám vás, ale myslím si, že to ani tvůj manžel nemyslel tak, jak říkal.
Ano, máte třeba nyní i další problémy, co se kumulují a prostě pak přijde výbuch. Což je přirozené.
Chlapi opravdu zvládají finanční těžkosti rodiny hůře, než ženy.
Tvůj manžel jistě chápe, že jsi doma, co ti chybí. Určitě spolu o tom mluvíte. Neřekla bych, že ti včera řekl něco, co by mělo být urážlivé. Řekl svůj názor a ještě myslím, že v návalu určitých problémů.
Osobně bych to nechala být. Omluvil se, fajn a jdeme dál. Proč se v tom rýpat. Nebo pokud to chceš řešit, tak si o tom promluvte, v klidu, až budete sami. To určitě nebude problém. Nechci tvoji situaci zlehčovat, ale na druhou stranu si myslím, že není důvod se tolik trápit.
Chce to opravdu hodně komunikovat, bavit se o věcech. Být tolerantní a chápavá, samozřejmě to platí pro oba. Určitě to mrzí i tvého manžela, ale už se omluvil. Já bych to dál nehrotila a chovala se úplně normálně, jako vždy. Nevidím důvod před ním hrát silnou a přitom někde nepozorovaně brečet. Proč? Pokud mě to zasáhlo, pak jsem smutná. I před manželem a pokud bude chtít, můžeme si o tom dál promluvit.
Rozhodně bych se nyní nesnažila se nějakým způsobem manželovi odvděčit, dělat se sebe superženu.
Snad to bude u vás všechno v pořádku. Hlavně už buď v pohodě ty!
Holky, dík.
Teď nemám čas, ale chci hlavně napsat Hance.
Hani, máš obrovskou pravdu asi ve všem, co píšeš, a není to blábolení. Nashromáždilo se toho moc, volám doma o pomoc už dlouho, ale vždycky se to zvrhlo v nějakou legraci. Tentokrát mě to opravdu přemohlo.
Nejsem typ člověka, který by se nedokázal zorientovat byť v sebetěžší vztahové situaci. Už jsem toho zvládla překonat strašně moc, asi jako každý z nás. Zvládnu překonat i toto, vždyť je pravda i to, že je dobře, že spolu pořád mluvíme, mezi námi opravdu ošklivé dusno téměř nikdy nestojí. I včera jsme spolu řešili dál ty vyřčené problémy až do dvou do rána. Ale mě to jindy utěší a očistí, usínám s vědomím, že zítřek bude lepší. Ale včera ne…
Cítila jsem, že ač své výčitky radši už balí do heboučké vaty, tak jsou to pořád výčitky, které nedokážu v sobě přiznat, chci je popřít, mě se netýkají a ani nemohou, taková nejsem, to mluví o někom jiném…
A jak píšeš, abych se vzchopila, že přijede domů a ač se omluvil, tak najde maminu psychicky složenou – před chvílí mi volal. Bavili jsme se normálně – fakt se snažím, ale -do telefonu zní odměřeně, a místo obvyklého pozdravu – tak se zatím měj, papa, já většinou říkám, jeď prosím tě opatrně, on s úsměvem odpovídá – já vždycky, miláčku, – tak teď se ozvalo prosté a suché Ahoj a klapnutí telefonu. Takže nakonec ještě budu muset odprošovat já jeho…
Ale – jak píše Padmé – musím se oprostit od toho, abych se zbytečně nechytala každého slova “mezi řádky“, neboť opravdu, když na tom nejsme dobře psychicky, může každé vyřčené slovo vyznít jinak, než bylo míněno, a proto si chci dát pozor, abych nebyla zbytečně vztahovačná.
A dobrá zpráva – už neslzím.