Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Slzavé údolí
Ach jo, je mi tak mizerně, že ani nevím, jak začít…
Špatná finanční situace a naprosto krizový stav s prací nás doma dohnal… Ale ten šutr na mě padl úplně z jiné strany, než bych čekala. Ze strany našeho partnerství, našeho vztahu, který jsem pokládala za tolik krásný a blížící se k dokonalosti. A začalo to tak nevinně…
Včera večer jsme si pustili film a po jeho skončení jsme si ještě chvíli povídali o všem, co by v souvislosti jeho děje mohlo nastat. Následně se hovor pomaličku přesouval do úplně jiné roviny, protože jsem měla pocit, že se mi můj muž snaží vlastně říct, že pomalu doma slepičím a ať si uvědomím, že ne všechno, co načtu z internetu, je pravda.
Nejdřív jsem nevěřícně na něj koukala a pak ze sebe začala soukat věty, ovšem velmi těžce. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ano, v posledních měsících, co uhodila krutá zima, jsem jen zavřená s dětmi doma. Nikam se nedostanu, život se až do jara prostě jakoby zastavil. Veškeré mé dění od rána do večera se týká jen výchovy a starání se o děti a o chod domácnosti. Potažmo ještě v jediných volných chvilkách doháním účto firemní. S ospalýma očima lovím info v zákonech a snažím se něco z těch malých písmenek vtlačit do mozku. A jediným mým zdrojem aspoň nějakých informací je – bohužel – internet.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že můj život je určitě jiný, než jeho, že on ráno sedá do auta a vrací se večer. Ano, celý den tvrdě pracuje a stojí ho to každodenně velké úsilí. Ale rozdíl je v tom, že se dostane mezi lidi. Může otevřeně ventilovat své pocity z něčeho, může si povykládat, zeptat se a ověřovat si informace z pozice toho, kdo nemusí trávit celý svůj čas jen doma. Že jeho a mé vstřebávání informací je prostě odlišné.
Reagoval na to podrážděně. Že si s nikým nepovídá, protože na to nemá čas. S chlapama řeší jen a jen práci. Celý jeho den se skládá jen z řešení pracovních povinností.
Snažila jsem se mu říct, že ano, že rozumím, že to tak cítí, ale že nevidí to kolem. Že za jízdy se mohou bavit o všem, o fotbale, o hezkých ženských, jak jdou kolem. O problémech doma, o tom, jak kdo co řeší. Že v tomhle je to rozdílné a basta. Můj svět se skládá z každodenní cesty do obchodu a zpět. Zdvořilostní fráze s paní pokladní. S panem starostou, který vykoukne z okna nebo nás dožene na cestě. Pak zase domů, maximálně jít na dvorek odhrabat sníh, nanosit dřevo, pohrát si s kočkama a pejskem.
Chtěla jsem nad tím mávnout rukou, proto jsem se zvedla, že ještě musím jít pověsit prádlo. Šla jsem po schodech nahoru a ještě pořád poslouchala, že na tom vůbec nejsem hůř než on. Že i jeho zdrojem informací je většinou jen internet a teprve na základě toho, co tam pozjišťuje, se pak odvíjí upřesnění informací v práci, při nákupu materiálu ve stavebninách atak… Jenže pak se debata úplně zvrhla…
Prý ho strašně štve, když přijde večer domů, já jen běhám a lítám, snažím se stihnout deset věcí najednou a vůbec nemám čas se věnovat jen jemu (máme kupu dětí a dům jak polozbořený hrad, proboha). A pak, když už konečně všechna děcka za dokonalého zmatku uložíme, se ještě seberu a jdu si sednout na internet. Že když se mi snaží povykládat, jak bylo v práci, tak jen přikyvuji hmmm a aha, neříkej, no to nemyslíš vážně a jiné podobné fráze, ale opravdový názor neřeknu a ani se nesnažím jeho problémy nějak rozvést. Že v poslední době není nic podle jeho představ, že se mu nelíbí, kolik práce mi ještě zůstává na večer, místo toho, abych se mu věnovala. A kolik času věnuji počítači….
Držela jsem mokré prádlo v ruce a z očí se mi hrnuly slzy. Ještě nikdy jsem před ním takto nebrečela. Vždycky jsem se spíš začala bránit a i když často došlo k italské domácnosti, neboť jsme oba dost temperamentní, tak na slzy nedošlo ještě nikdy. Rozplakala jsem se s naprostým upřímným zoufalstvím. On stál dole, já nahoře nad schody a poslouchala výčitky. Když skončil a nevěřícně na mě zíral, jak vzlykám, vydala jsem ze sebe pár hlásek. Že je fajn, že konečně vím, jak je vlastně se mnou nešťastný. A že jsem celou dobu žila v domění, že jsme opravdu šťastný pár.
Bylo vidět, že si uvědomil, že přestřelil. Začal se omlouvat. Přišel za mnou nahoru a objal mě. Ale já brečela a brečela. Něco ve mě v hloubi srdce prasklo a řinul se z toho vodopád slz.
Na netu trávím minimální čas. Vždyť nestíhám ani zavítat mezi vás, třeba do plkárny. V posledních pěti dnech jsem si tu ani nepřečetla nic nového u kávy. Jestli si sednu k počítači jeden večer v týdnu, tak je to hodně. Nevím, kde se to v něm vzalo. Svým rozumem chápu, že se nahromadila obrovská kupa problémů. Práce je dost, ale není za ni zaplaceno. Nejsou zaplacené daně ani ostatní potřebné věci. Na účtě jsme bez koruny. Strach z budoucnosti je obrovský. Každý den se hlídá účet, jestli přišly peníze. A to všechno je strašná tíha pro člověka, který to všechno drží silou vůle nad vodou. Ale že se to v té nejhorší chvíli obrátí proti mě, proti člověku, který ho tak miluje a nosí na rukou, který ho opečovává a lituje po večerech, který vydrží s ním ruku v ruce koukat do zdi, když nemá náladu si povídat, který všude vykládá, jak je jejich vztak krásný (a opravdu jsem tomu věřila) takový podraz bych fakt nečekala.
Srazilo mě to na kolena. Ani ráno mi nebylo líp. Oči pořád plné slz, ač se bráním zuby nehty.
Díky, že vás mám. Že to mám komu říct. A omlouvám se za ten román.
Hani, já neseděla za volantem už 11 let. Mám z toho opravdu strach. Jenže nejhorší je, že v době, kdy jsem řídila, mě ten strach nikdy nepřešel, spíš se stupňoval až do stavů průjmů a bolestí břicha… Ach jo, nerada na to vzpomínám, dělala jsem všechno proto, abych se řízení vyhla a pak jsem to vzdala úplně.
Jovi:-)) Neboj, nebude to tak hned, než se našetří na autíčko. Finančák nás tento rok pěkně zkrouhne na daních, k tomu obrovský nedoplatek na sociálním a zdravotním, já myslím, že budeme do konce tohoto roku vydělávat pouze a jenom na náš úžasný stát, jojo, živnostníci, ti se mají přece tak krásně:-)))
Matušenko, Mariko, Padmé, Lien, Zavi, Ali a ostatní – moc děkuji a všechny vás zdravím.
Marti, Ty budeš řídit??? No super, už se moc těším! :-)))
Jéje, sluníčko, tak to je nádherná zprávička :))))
Úplně sluníčková, jak ta dnešní sobota -aspoň u nás 🙂
Taaaakže – držím palečky, ať je to řízení pro tebe pohodička – a snad se brzy uvidíme 😉
papa… dnes jdu plesat, tak musím nachystat nějaký hezký “ksicht“ :))
Tak to je dobře že se to u Vás uklidnilo.Asi to bylo doopravdy jen z přepracovanosti a únavy.Tak držím palce.Nepřihlášená Matušenka.
Vždyť už je skoro růžová:)))
Tak a teď hooodně štěstí při návratu na silnice přeju.
Držím palce, ať seš na tom líp než já:))))
Holka už vyhrožuje,že jen co sleze sníh začnu zas jezdit. Podotýkám,že nemá úspěch a já za tím neseděla pomálu 8 let,takže spíš já jsem zralá na novou autoškolu:)
:o)
Matildo, tak ať už je jen a jen lépe.
🙂
Ufff:-))))
Marti, mám radost, že je to u vás už lepší a neboj, tetka Marika na tebe pořád myslí……..takže teď už bude jen líp:)))
Drž se!!!!!!
Chci vás po několika dnech, co jsem tu vůbec nebyla, zase pozdravit a poděkovat za další a další reakce. Holky, vy mi tak strašně chybíte, ale já fakt nevím, kam dřív skočit…
Ale vrátím se k tématu – už je vše ve starých dobrých kolejích. Sopka, která tu tak hrozně bouchla, mi teď připadá už jako dávná minulost a s odstupem těch několika dnů si říkám, že jsem vlastně šílela zbytečně. Fakt nahromaděné emoce a stres udělají s člověkem divy.
Já jsem tehdy neměla strach z toho, že by to náš vztah neustál, spíš mě ovládnul pocit, že už nikdy nebude nic jako dřív. Že pokud mě vnímá takovýma očima, tak žiju celou tu poslední dobu úplně s jiným člověkem.
K tomu večeru už jsme se nevrátili přímo, jen drobnými náznaky. Ohledně toho, že bychom potřebovali dovolenou, protože jsme za ty čtyři roky ještě spolu nikde nikdy nebyli. Když nepočítám jeden odvoz Aničky na tábor do Brna a časté návštěvy rodiny v Ostravě… Chybí nám vypadnout do neutrálního prostředí a odpočinout si. Ale to ještě dlouho nehrozí. Ale jeden cíl si můj muž vytýčil. Koupí mi nějaké ojeté autíčko a donutí si oprášit řízení, aby mě více zaměstnal do firmy. Na jednu stranu se mi dušička třepetá hrůzou, na druhou stranu vím, že lepší nápad by člověk pohledal… Takže letos, pokud se naučím řídit, budu konečně mobilní a budu se moci konečně zúčastnit v budoucnu nějakých společných setkání:-))
Díky za všechno, snad příští zprávička z našeho domova bude růžová:-)