Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Neradno procházeti se v zimě sídlištěm
Přesvědčila jsem sama sebe a vydala se z práce pěšky. I když jen necelé 2 km, přece jen pro své zdraví něco udělám a pokochám se zimní sídlištní krajinou. První varování přišlo hned za „humny“. Chlapeček asi 2letý si hrál se snížkem. Romantika? To by ten sníh nesměl být shrnutý z chodníku spolu s hromadami posypového materiálu. Do bílé barvy měl opravdu daleko. Nemají to ta dítka sídlištní lehké, pomyslela jsem si a šla dál. Trošku odbočím, protože jsem si ve skutečnosti též odbočila do jedné ze samoobsluh, které mám po cestě. Nedávno ji otevřeli a tak musím zkontrolovat, jestli se to tam změnilo k lepšímu. Nezlepšilo. Poloprázdné regály ještě nebylo to nejhorší. Nejhorší byla mladá paní nebo slečna sedící v pokladně. Už zdaleka byly cítit následky celodenního odění do polyesterového svetříku doplněného polyesterovou zástěrkou. Ta zapáchající slečna s mastnými vlasy nablokovala nejdřív můj krásný křupavý chléb (sice v igelitu, ale stejně) a vzápětí i voňavou šunku. Veškeré těšení na bezva svačinku mě přešlo. Zbytek mé cesty vede zkratkami po travnatých plochách sídliště nebo za zahrádkami rodinných domů staré zástavby. Jestli čekáte aspoň tady tu romantiku zimní krajiny, nedočkáte se. Nevěřili byste, jak je strašně moc na bílém sněhu vidět, kolik pejsků tu máme! Měla jsem pocit, že jdu kanálem! Sníh byl zbarvený žlutě i uprostřed cesty, pevná část vyměšování našich psích přátel zdaleka na sněhu zářila. Zkusila jsem to po příchodu domů nejdřív rozdýchat, pak zajíst špenátem s bramborem a když to nepomohlo, přišel na řadu chleba (včerejší) s máslem. To už bylo trošku lepší. Ale dorazit to musel čaj s rumíkem. A teď, když jsem se s vámi podělila, tak je to úplně dobré.
Děkuju za vaše komentáře. Normálně to zvládám normálně, není mi z toho fajn, ale včera to byl extrém. Odstěhovala bych se mimo město, ale když je to tady všechno tak jednodušší! Neumím si představit, že bych opustila sousedy a známé. Jo, asi to budu muset s pejsky a jejich pánečky zvládnout.
Zavi, tak ten pes opravdu za to nemůže, co má dělat, když je na vodítku a nemá možnost někam zalézt.
Já se tedy nebojím si svou držtičku otevřít na nepořádného pejskaře a je mi opravdu jedno, co si ten dotyčný o tom myslí, i kdyby mé držkování vešlo vniveč, tak si ho neodpustím :-)))))
Psů je hodně, to je pravda, bohužel není to o psech, ale o lidech. Dál bohužel je to daň za bydlení na sídlištích nebo v husté zástavbě.
Tak to já se ozvat nebojím, ale není to nic platné, buď dostanu vynadáno nebo mi to odkývají a nechají to stejně ležet, a s—u mě tedy rozhodně páníčkové, ne psi. Ale u nás je to poměrně dobré, převládá sníh čistý, i když sem tam hromádka se najde, čůrání neřeším.
HP, koukat nahoru nedoporučuji vzhledem k psím hromádkám 🙂
Zavo, úplně chápu, bydleli jsme na sídlišti deset let, než jsme prchli. Úplně nejhorší to bylo, když jsem kličkovala s kočárkem, dvěma těžkými taškami a dítkem za ruku – to prostě nešlo vyhnout se, v té době jsem psy ( i když jinak jsou miloučcí, sami teď jednoho máme a navíc vím, že oni za to nemůžou) přímo nesnášela. To čůrání mi až tak nevadí, ale ty hromady, to je prostě dekadentní.
No a samoobsluha- to musela být tedy síla 🙁 No, ne nadarmo jsme se kdysi na obchodní škole učili hygienu a psychologii prodeje, že.
Ještě že máš ten čaj s rumíkem, viď? 😉
Blbé Horempádem je, že když vidím toho psa s.áti a páneček viditelně dělá že nevidí, mám chuť nakopnout toho chudáka pejska. Tomu to hovínko upadlo, že? Takový jsem srab. Ozvat se na pánečka nedokážu. Je mě trapně za ně. Musím to promyslet a nachystat nějakou pěknou větu a natrénovat odvahu. Vůbec si myslím,že by na sídlišti pes neměl být. Nebo třeba jen 1 na dům. Pak je koncentrace psů neúměrná poměrům.
K paní už nakupovat nejdu. Zlatý Albert.
Zavo no, chce to příště koukat do nebe :-))) A nebo minimálně do výše korun stromů :-)))
Dělám si sice srandu , ale je to tak. My žijeme na maloměstě, takže tady ten sníh není všude prosolený, ani jinak příšerně znečištěný a najdou se místa, jako třeba zahrada, která náleží k domu a je oplocená, tudíž psy apod. neposkvrněná. Tam se může moje dítko plácat ve sněhu do sytosti.
Bohužel není to o psech, ale o psích majitelích. Samozřejmě čůrat psovi nelze zakázat, to bych i zkousla a dítě na to upozorňovala, ale bobany mě taky sejří. Já mám vždy plné kapsy pytlíků a svědomitě sbírám. Kor na sněhu je to pohoda, vezmu to zhluboka, takže ani ta skvrna po nás nezůstane. Jenže existuje celá hromada pejskařů, kteří dělají, že to nevidí a je jim to hlavně fuk. Pak ano je to o strach a znechutí to prochajdu s prckem. My tu naštěstí jak jsem psala máme možnost úniku do jiných míst, neposkvrněných, takže za to bohu díky.
Už se stejně těším na tu naši vesnickou usedlost, tam to bude ouplně ráj.
K té prodavačce, tak tam prostě nechoď, taky by mě takový nákup nepotěšil. Máme tu podobně zaplivanou večerku a tam jsem byla za dva roky jen jednou 🙂