Jedné uplakané záříjové neděle stojím na kopci, starém známém Šibeničním vrchu v Mnichovicích u Prahy. Dopoledne jsem ještě pro jistotu zjišťovala, zda nebudeme vážit cestu zbytečně, když je venku taková psota, ale prý dokud nepadají kroupy, je parta kluků na kopci vždy připravena asistovat podobným bláznům jako jsem já…
Cestou na místo si ještě děláme legraci, že se zorb po té mokré trávě nebude kutálet, ale sjedu v něm z kopce dolů jak na skluzavce.
Stoupáme do prudkého svahu ke skupince jednotlivců, kteří postupně mizí v kouli, s jekotem se valí dolů a vyskakují s hlasitým smíchem. No, to se chci vidět dole, jak se u výstupu popadám za břicho…
Došla na mě řada a kluci mi strkají pod nos jakýsi blanket, kde mám stvrdit svým podpisem, že neměřím méně než 150 cm (to by si snad všimli, ne?), nevážím víc než 95 kg (už někoho napadlo některé účastníky na místě převažovat?), nemám epilepsii (to doufám), ani nejsem těhotná (jakáže je šance selhání antikoncepce?) a vůbec beru na sebe veškerá rizika, která z takovéhle srandy můžou koukat… Radši si snad ani nechci představovat, jak se na tuhle bláznivinu bude tvářit můj žaludek a žlučník. Přesně před týdnem mi tohle duo poprvé názorně předvedlo, jak vypadá takový žlučníkový záchvat. A jsou to sotva dva dny, co nedodržuji striktní rohlíkovou dietu, o zázračných kapičkách a mátovém čaji nemluvě…
Okamžik pravdy nastal právě teď… „Tak jak dovnitř?“ „Normálně tam skočte šipku. Teď si lehněte do třmenů, natáhněte nohy a pevně si je zapněte do těch sucháčů. Tak a teď si kolem pasu utáhněte pásy a můžem, ne?“
Ježišmarjá, vždyť já jsem zády ke svahu, takže budu vlastně dělat z kopce kotouly vzad a podle partnerových slov, byla tahle jízda „lepší“. Tedy ne tak „nudná“, jako ta ke svahu čelem a kotouly vpřed.
Lehce mi začínají drkotat zuby a v panice, uvázaná v kouli volám na kluky venku: „Já bych chtěla asi otočit!“ Jejich odpověď: „Tak příští jízdu, jo?“ už slyším v počínajícím pohybu…
„Ááááááááááááááááááááááá“ …jedna otočka… pomoooc… ječím jak pominutá… „Uuuuuááááááááááááá“ … druhá otočka… to je strašný… co když vypadnu… jsem rozhodně málo připoutaná… křečovitě svírám madla… určitě vypadnu… já jsem taková pííííp… nenávidím poutě, všechny pitomé atrakce, proč jsem husa hloupá do toho lezla… prdlajs nuda… je to strašný… zavřu oči… snad to přežiju… ječela bych, kdyby to pomohlo… ale nepomohlo by… snad se někdy dokutálím… jsem silná holka… zvládnu to… sakra, pořád se koulím… už bude konec? Někdy ten debilní kopec musí skončit… Grrrrrrrch, uf, záchranná síť…
Kluci beze slova přiskakují a natáčejí kouli tak, abych se co pohodlněji mohla odepnout z pásů a vyskočit z koule. To by se mi ale tak nesměly třást ruce… Cvak… ještě nohy… kolena mi vibrují, klepu se úplně celá, teď ještě vyklouznout z koule a strefit se do bot a ne do té mokré trávy…
„Mamííí, mamííí…“ , Adámek ke mně natahuje ruce a skáče mi do náručí. Pojď ke mně, ty zlato moje… Naprosto celá se třesu a jsem ráda, že jsem to přežila, ale hraju hrdinku… Nejsem si jistá, jestli udržím obsah žaludku na svém místě… snad jo… Prej nuda… Debil…Jak se to někomu může líbit?
„Miláčkuuu, chtěl bys využít mojí druhou jízdu? Když se ti to posledně tak líbilo…“ , nenápadně se jí snažím zbavit… „Nene, to je tvoje výhra. Stejně je to nuda. Aspoň si to teď zkusíš jet obráceně. A pokud teď pojedeš popředu, určitě si to užiješ víc. Uvidíš, kam se vlastně řítíš…“
No, bezva. O to mi šlo především. Vidět, kam se řítím…
Kluci vytlačili kouli zase nahoru na kopec a čekají na mé nastoupení. „Jééé, kluci, máme jí naopak. Pojďte ji otočit, paní chtěla jet tu druhou jízdu popředu…“ Já bych snad ani na druhé jízdě netrvala, ale můžu to teď vzdát?
„Ale tak to nechte, to nevadí…“ Představa toho, že skutečně vidím, kam se koulím, mě děsí víc, než jsem si zprvu myslela… Teď, když navíc už vím, co mě čeká… 50 km/hod, to jsou fakt nudný kotouly… Nastupuju dovnitř a přepečlivě se poutám. Je mi hrozně. Všechno ve mně křičí: „Počkejte, já si vystoupím a přeci jen tu jízdu vnutím partnerovi. Já už nechci jet. Je mi blbě…“, ale vyjde ze mě jen: „A neroztlačujte mě. Já chci jet pomalu. Prosíííííííím…“ uuuuáááááááá… 
honem zavřít oči… stejně mě pořádně odrazili… taky si to mohli odpustit… nebudu ječet… uuááááá… nebudu jim tu dělat divadlo… uuchhhh… snad do mě dole ještě nevrazí… už aby byl konec… Ggrrrrrch… síť, moje záchrana… visím hlavou dolů… probůh, kde jste kdo? Už jsou tu a otáčí mě…
Klepu se jak osika a nejkrásnější věc na světě mi zase se svým „Mamíííí, mamíííí“ a pusou od ucha k uchu, skáče do náruče. Zlatíčko moje… ani nevíš, jak je tvoje máma statečná…
Přísahám, že už neudělám tutéž chybu a opravdu nikdy nebudu soutěžit o podobný adrenalinový zážitek. Seskok padákem, bungee jumping, let balónem, jízda na horské dráze, to všechno je pro mě tabu! Já chci koupele, pivní lázně, čokoládové masáže, večeře při svíčkách, romantické víkendy, … Na druhou stranu musím přiznat, že jsem ráda, že jsem to nevzdala, šla do toho a překonala svůj strach. Ale to bylo vážné naposled!!! Už nehodlám nic dalšího překonávat… I když, možná, když se hodně zasním, takové ty skákací boty by mohly být docela zábavné, ne? 😉
Napsal/a: babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (16 vyjádření)
Petro, máš tak trochu pravdu. Náš taťka ztratil hlavu před pár lety, jakmile mě poprvé spatřil… 😉
babofko, to teda nevím, já bych zas radši znova stěhovala 😉 (ale pevně doufám, že to hooooodně dlouho nebude potřeba)
Ta fotka s Adámkem mně taky zaujala, jak je tam váš taťka sehnutej, tak jsem se napoprvé (když jsem článek jenom přelítla očima) lekla, že u toho zorbování ještě chodil někdo bez hlavy :-))))))))))
Blani, asi máš pravdu, ale třásla jsem se strachy jak starej parkinsonik… 🙂
Ježečku, díky. Ano, na fotkách je naše rodinka a ten prďolka je náš Adámek 🙂
Petro, to věřím… 🙂 Ale jsi lepší, než bych stěhovala VD, radši bych snad vlezla do koule potřetí? 😉
babofko, fakt klobouk dolů. Mně by nepřemluvili ani k první jízdě a věřím tomu, že kdyby mě tam napoprvé narvali násilím, tak podruhé, už by se jim ani to nepovedlo ;-)))
ale ani tak nemám o adrenalinový zážitky nouzi, naposledy to bylo v pondělí, když se stěhovaly VD, tolik adrenalinu jsem si neužila ani nepamatuju 😉
Babofko, ty fotky jsou tvé vlastní?? Ta, jak si bereš do náruče malého prďolku je moc krásná:-)
Kdybys byla bábovka, nevlezla bys tam podruhé
Bramborko, díky, ale co já vím, třeba to pro ostatní není tak hrozné. Kamarádka s dcerou, které na tom byly taky, si to užily a líbilo se jim to (říkaly to). :-))) Já asi vážně JSEM bábofka 😉
Babofko, ty teda nejsi žádná „bábovka“, to ti povím. Já vlezu ledaskam, ale díky tobě (za přenesené zážitky), do zorbu teda rozhodně neee ((-:. Máš můj obdiv.
Blani, to jsi řekla trefně – do toho nesmyslu… :-))) A thajskou si klidně líbit nech, možná se tam můžem i potkat. V Plzni totiž mají děsně šikovné thajky a myslím, ýže by sis takovou relaxaci taky zasloužila… 😉
Babofko, jsi fakt hrozně statečná, žes do toho nesmyslu vlezla ještě jednou….. já bych si to ráda zkusila taky, ale vlézt do toho dvakrát?? nevím nevím.
A thajskou masáž bych si taky nechala líbit.
Blanka
Baboooofkoooo si DOBRÁ:-))) nemám slov,je mi špatně:-)))
babofko, jsi fakt dobrá… :)))
No, při čtení se mi udělalo lehce mdlo a nevím nevím… tu centrifugu jsem sice před nějakými x lety zvládla, ale stárnem a nejsem si vůbec jistá, že bych jim to nepozvracela 🙂
Máš úplnou pravdu, teď to chce vážně něco rozmazlovacího 🙂 – užij si to a příště zkus třeba tu čokoládu 🙂
Quen, makineo, díky. Já nechtěla být za srágorku a přiznat to před ostatními, svými nejbližšími, kteří byli přítomni coby zvědavé obecenstvo. A tak jsem to otevřeně přiznala tady, před ještě větším publikem… 🙂
Katule, to si piš, že na to nezapomenu do konce života… 🙂 Příští týden jsem objednaná na thajskou masáž – ani nevíš, jak se těším… 😉
Aspoň sis to báječně užila, vzpomínky na tu srandu ti zůstanou – a příště budeš vědět, že to pro tebe asi není to pravé ořechové … a zkusíš třeba tu pivní lázeň.
Babofko, napsala jsi to opravdu tak, že jsem si představovala jaké to asi tak je… No i když to si asi představit jen tak člověk nedovede, co? 🙂 No já bych do toho teda nešla. Ani omylem…. Ale tak mě napadá, že bych to dala někomu jako dárek 🙂
Máš můj obdiv, zvlášť za tu druhou jízdu!!!
Teda babofko, máš můj obdiv, že jsi to po té první jízdě nevzdala.
Díky za perfektní článek, jak už jsem jednou psala, popsala jsi to tak výstižně, že mi je, jak kdybych to absolvovala taky…
Už se těším na článek o skákacích botách :-)))
Mobile Sliding Menu