Zase jsem po krátké odmlce zpátky a pokud jste zvědavé na pokračování deníčku jedné novopečené maminky po císaři v prvních hodinách a dnech v porodnici nebo si jen společně se mnou chcete na stejné okamžiky zavzpomínat, připomenout si je a podělit se i o své zážitky, budu jedině ráda…
Čtvrteční dopoledne
Probudila jsem se na jednotce intenzivní péče a vcelku rychle se mi vybavují události, které mému pobytu předcházely. Žiju. Můžu zase dýchat a nic mě netlačí do žeber. Nepálí mě žáha. Mé ruce instinktivně směřují na břicho. Je ploché!!! Už nejsem těhotná! Je to najednou nezvyklý, ale nádherný pocit…
Pozoruju pomalu se pohybující vteřinovou ručičku na hodinách a ten cvrkot okolo. Další vozíky přivážejí spící novopečené matky a zaplňují malé prosklené pokoje.
Mám spoustu otázek, ale nikdo mi nevěnuje pozornost. Snažím se oslovit personál, ale marně. Sotva šeptám, což přes všechny pípající přístroje není téměř slyšet. Naštěstí ke mně přichází lékařka a usmívá se. „Máte syna! Teda byl to macek. Má 4 kila a je v pořádku.“ Do jejích odcházejících zad jen šeptám: „Děkuju.“ Čtyři kila? Jak je to možné? To dřív netušili? A kdy ho vůbec uvidím?
Něco mě strašně dráždí v krku, potřebovala bych si odkašlat. Ehhh, ehh… Sakra, vleže to nepůjde. Nejsem schopná se pootočit ani trochu na bok, natož si sednout a břicho mi taky v odkašlání odmítá pomoct a navíc bolí jak čert. Hlavně vpravo. No, ještě abych tak měla zánět slepého střeva, to by mi teď tak scházelo… Mých psích kusů si všímá sestřička: „Co to vyvádíte?!“ Snažím se co nejhlasitěji vysvětlit: „Potřebuju se trochu posadit a odkašlat.“ „No, to nemůžete!!! Víte vůbec, že jste po operaci? Máte rozříznutý břicho! Odkašlat. Asi kouříte, ne?!?!“ Jsem překvapená její reakcí, vrtím hlavou a doufám, že mi podá svoji pomocnou ruku, ale místo toho už zase vidím jen její záda… Kdyby tak s ní zmizel i ten můj hlen v krku…
Na pokoj přichází úřednice z matriky a vybírá od maminek formuláře k vystavení rodných listů. A tak v jejích patách kmitá ošetřovatelka a postupně nám nosí naše zavazadla z úschovy k vylovení papírů. Navádím její ruce zanořené v mé cestovní tašce a uvažuju, jestli partner po tom mém superrychlém odvozu sbalil všechny věci, které jsem měla rozložené na porodním pokoji a jeho přilehlé koupelně. No, snad sbalil aspoň to nejpodstatnější… Současně ji žádám o podání mobilního telefonu. Neochotně mi ho dává do ruky a rozhlíží se, jestli ji při tom nikdo neviděl. Na displeji na mě bliká SMS od mámy. Okamžitě ji otevírám: „Celou noc čekáme na zprávičku.“ No, vždyť já se taky celou noc snažila (a nejednu), aby bylo vůbec co sdělit. „Můžu zavolat rodičům? Jen krátce.“ Prosebně na ni upírám zrak. „To nejde, tady se nesmí telefonovat.“ „A mohla byste teda vy? Já vám dám svůj telefon. Jen řekněte, že tady ležím po císaři a až to půjde, ozvu se.“ Nesouhlasně vrtí hlavou: „To my nesmíme.“ „Můžu mámě poslat aspoň SMS? Bude to hned.“ Zase se opatrně rozhlíží kolem sebe a tiše šeptá: „Tak ale rychle. Ať vás nikdo nevidí.“ Poslepu pod dekou vyťukávám v krátkosti vše podstatné a zvažuju, jestli můžu ještě poslat zprávu partnerovi. Nevím proč, ale jediné, co mu chci napsat, je „Miluji tě“. Ale nakonec beru rozum do hrsti a nechci pokoušet nervy personálu a riskovat průšvih té dobré duše a mobil před jejími zraky vypínám. Tak snad až odpoledne budou návštěvy, uvidíme se a řeknu mu to do očí…
Je poledne a dětské sestřičky přináší uzlíky v náručí a jeden i pro mě! A to „ta ochotná“ říkala, že nám je přinesou poprvé až odpoledne…
Tak tohle je můj syn? To snad není možné. Vždyť on mi vůbec není podobný!!! Je vůbec můj? Představovala jsem si tenhle okamžik snad stokrát. A vždycky jsem se dívala na svoji zmenšeninu. Nebo aspoň částečnou. A najednou je tu úplně jiná, cizí tvář. Ale krásná…
Dětská sestřička se usmívá, pomáhá mi poprvé přiložit toho našeho macka k prsu a ten saje jak zběsilý. Přes všechny hadičky se nemůžu hýbat a tak naše kojící poloha je dost nepohodlná. Ležím na zádech a snažím se aspoň o centimetr natočit na bok. Ale tomu malému savci je to úplně jedno a slastně přivírá oči… Sestřička stojí u nás a zasněně říká: „Můj syn se taky jmenuje Adam. Ale děsně ten čas letí, už je mu dvacet…“ Dvacet let… Pane jo, tomu mému je právě 5 hodin… 🙂
Odpoledne se tatínci dobývají na návštěvy, ale personál je k nám odmítá v pustit. Nesmějí ani k našim skleněným dveřím. Zamávat, pozdravit, poslat vzdušnou pusu, nic. Prý až zítra, až nás přeloží na oddělení šestinedělí. Čas se vleče strašlivě pomalu a ani mé posouvání hodinových ručiček očima nepomáhá. Mám před sebou ještě dlouhou noc. A taky mám strašlivý hlad. Ale jíst pochopitelně taky nesmím, vše potřebné mám v hadičkách. Tak doufám, že mi tam pouštějí aspoň špenátové lasagne, mňam. Nesmím myslet na jídlo…
Pátek
Konečně. Už se těším na přeložení. Na setkání s partnerem, na své dítě a na telefonát s mámou. Jenže na šestinedělí nemají volná lůžka. Možná až odpoledne… Asi se zblázním.
Přicházejí rehabilitační pracovnice, provádí s námi pětiminutové cvičení a na stolečku nechávají instrukce s doporučovanými cviky.
Vedle mě leží neslyšící paní. Znakovou řeč neumí, ale pochybuju o tom, že i kdyby ji uměla, stejně by se s ní personál nebyl schopen domluvit… Ti si totiž stále ani nejsou schopni předávat informaci o jejím handicapu a tak kdokoli přijde do pokoje nebo k její posteli, jednají s ní jakoby nic. Ona má zavřené oči a netuší, že s ní někdo navazuje kontakt. Rehabilitační, lékař, vizita, dětská sestra, nikdo. Mám dojem, že nejen muži a ženy pocházejí z různých planet, ale taky pacienti a personál pocházejí z ještě vzdálenějších planet.
První pozitivum dne je odstranění všech hadiček a čaj. Kromě čaje pochopitelně nic. Prý až zítra.
Odpoledne se mi plní sen a překládají mě na vytoužené oddělení šestinedělí. Téměř vzápětí vstupuje do dveří partner s kyticí v ruce. To je snad úplně první kytka, kterou od něj dostávám… 🙂 Ani jeden z nás nemůže dojetím a štěstím skoro mluvit. Snažím se ovládat a nerozeřvat se úplně. S obavami se ho ptám, jak vypadal ten náš prcek macek hned po porodu. Vždycky o tom dřív mluvil spíš s odporem, jak jsou ty děti špinavé, scvrklé, prostě nehezké… On se ale úplně rozzáří a říká: „Byl krásnej!“ A na důkaz toho hned vytahuje foťák a ukazuje mi jejich společnou fotku 7 minut po porodu… A já vidím, jak je celý červený, zřejmě po podávaném kyslíku a u pravého obočí má ještě trochu krve… 🙂
Ale je náš a je moc krásný! Ale co je hlavnější, že je živý a zdravý…
Napsal/a: babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)
Dobrá zpráva, Leni 😀
Nikdy neříkej nikdy, podívej se na mě, chtěli jsem jedináčka a mám tři…
Jinak se musím trošku pochlubit. Dneska mi manžel řekl, že kdybychom byli třeba za deset let ještě oba v pořádku (hlavně zdravotně), dal by si říct ještě na jedno miminko, což by byl trošku i můj sen, kdybych si na „stará“ kolena ještě pořídila elixír mládí…
Ájíku, nebojim, žádný další už nebude 🙂
Aha- no to se nedivím, žes to nechtěla popisovat „natvrdo“…. ach jo, některé mamky si to holt musí „vyžrat“ se vším všudy – taky jsem ležela s prvorodičkou, která rodila od večera, druhý den odpoledne jí napíchli oxytocin a když to nepomohlo, pelášili na sály – ale mamka se trápila v bolestech víc jak 24hodin – a přitom některá maminka mimi „vyflusne“ za dvě hodinky a málem ani neví, že rodila…
Chápu, že když ti zakázali návštěvy, muselo to být deprimující nejen pro manžela, který vlastně ani nevěděl, co s tebou je, ale i pro tebe… to taky nechápu. Ten další porod už bude v pohodě, uvidíš :)))
Lenous, v době chřipkových epidemií to chápu, ale přeci není důvod nevpustit jednu návštěvu na 5 min třeba jen ke skleněným dveřím ve slušivém empíru, návlecích, třeba i ústence… Fakt mi to hlava nebrala. Všechny jsme tam byly „jen“ po císaři… Fakt jsem byla vždycky vpuštěna ke svým blízkým i pozávažnějších zákrocích i stavech hlubokého bezvědomí na ARKy a JIPky v nemocnicích v Praze, Plzni a Domažlicích. No nic… Je to pryč…
Ájíku, tak trochu jsem to popisovala v předchozím díle, ale záměrně jsem ubrala na dramatičnosti a popisnosti. Být totiž nastávající rodička (obzvlášť prvo) a přečíst si to, asi bych měla pěkné bobky 🙂
Od večera nikdo nevěnoval pozornost tomu, že téměř při každé kontrakci klesají malému pulsy ze 150 na 90. Toto pokračovalo celou noc, kontrakce byly samozřejmě častější a malý měl pulsů čím dál míň, pak pochopitelně i málo kyslíku a namísto toho, aby sestupoval do porodních cest, tlačil se mi pořád výš, takže jsem nejdřív zvracela, pak už nebylo co a nakonec se mi tlačil do žeber a špatně se mi dýchalo. Tak mi zastavili kontrakce, abychom si oddychli s tím, že do mě pak pustí oxytocin a pokud to bude stejné, jedem okamžitě na sály. A jak řekli, tak udělali… Jen to všechno trvalo strašně dlouho…
Tenhle přístup je hrozný, vím, že se personál chrání před komplikacemi, které by mohly nastat, kdyby tam někdo přinesl třeba infekci, ale přítomnost blízkého člověka, možnost si třeba jen po telefonu promluvit, to určitě uzdravuje. Hlavně, když to všechno dobře dopadlo, partner je borec, že to zvládl..
Babofko, teda… A co se dělo tak hrozného, že vám šlo o život? 🙁 To musel být pro chudáka manžela „pěkný adrenalin“ – brrr!
Lenous, máš pravdu. Bylo to strašně dlouhé pro mě i pro mé nejbližší (partner i rodiče). Po tom dramatickém odvozu na operační sály vůbec netušil, jestli to přežijem. Pak mu dali malého do ruky a věděl, že aspoň on je živý. O mě mu odmítali cokoli říct, jen že „jsem na JIPu a bude to dobré“. Ale už jim nevěřil a kdyby nás nechali aspoň přes sklo na sebe mávnout, uklidnil by se. Vyhodili ho z porodnice, že se má jít domů vyspat, ale on vůbec z toho všeho usnout nemohl, nebyl schopen sdělovat radostnou novinu přátelům, když si nebyl jistý, jestli bude skutečně radostná, ani organizovat žádné chlastačky s chlapama, pořád se o mě bál. Až když jsme se všichni tři po dlouhých 30 hodinách bez kontaktu sešli, uklidnil se a já taky… Ta naprostá izolace byla šílená. Vůbec nechápu proč. Nikde jsem se tím v dnešní době nesetkala, vždycky mě za rodiči nebo prarodiči na ARO (po operacích, po autonehodě) pustili. A myslím, že to bylo vždycky prospěšné pro obě strany…
Babofko, moc hezké, ale zážitek (až na mimíska!!!) nic moc. Musí to být deprimující, když jsi úplně izolovaná a bez kontaktu.
Holky díky, já se vám přiznám, že při tom psaní a vzpomínání taky občas slzím. Ty emoce se vrací zpátky…
Ájíku, letí to děsně… když si vzpomenu na to mimi před rokem… 🙂
Moc hezké, Babofko 🙂 A jak to uteklo, viď ? 🙂
Moc pěkně píšeš, stejně jako Dáša musím i já napsat krásné, dojemné … jen tak dál, těším se na další pokračování.
Normálně taky slzím. :o) Krásné, dojemné.
Moc hezoučké.
Babofko jako vždy krásně napsáné.Článek jsem přečetla jedním dechem a zavzpomínala na svého císaře, ještě teď mám zaslzené oči.Bylo to moc krásné období když jsem se stala poprvé maminkou. Těším se na další články.
Babofko jako vždy krásně napsáné.Článek jsem přečetla jedním dechem a zavzpomínala na svého císaře, ještě teď mám zaslzené oči.Bylo to moc krásné období když jsem se stala poprvé maminkou. Těším se na další články.
Mobile Sliding Menu