Jak Kubíček k sestřičce přišel

Jedna pověra říká, že brzy porodí ta žena, která umyje okna, vytře podlahy a uválí nudle z patnácti vajec. Zvládla jsem to i bez nudlí…

Je 20. březen, venku chvíli chumelí, chvíli svítí sluníčko nebo fouká. Termín porodu se blíží, a tak se pouštím do jarního mytí oken, protože Kačenka je konečně donošená. Večer s partnerem plánujeme, na co bychom o víkendu vyrazili do kina, když budeme mít poprvé na Slovensku hlídání pro Kubíka. Přijela mi totiž pomáhat na šestinedělí maminka.

Nechce se mi spát, a tak píšu partnerovi seznam, co má všechno za mé nepřítomnosti udělat (z větší části zůstává bohužel jen u mých přání), o půlnoci přebaluji Kubíka a jdu si lehnout. O půl jedné cítím malé lupnutí. Že by mi praskla plodová voda? Představa případného úklidu mě rychle vyhání z postele. Na toaletě už je jasno, takže se oblékám a budím tatínka. Ještě dobalím pár věcí do tašky, Kubíka přesunujeme k babičce a hlásíme, že jedeme do porodnice. Máma se ani nepřevalí na druhý bok a spí klidně dál.

Venku je to o něco horší. Porodnice je sice vzdálena od našeho bydliště asi deset minut chůze, ale teploměr ukazuje -3,5 stupně, takže nasedáme do auta a … a tatínek se chopí škrabky a začíná odstraňovat námrazu. Po deseti minutách čekání, které si krátím sledováním kontrakcí, chápu, proč má mít rodička v autě nachystanou deku. Ale nakonec přece jen vyrážíme.

Do porodnice přijíždíme deset minut po jedné v pořádku, i když bez rozsvícených světel. Už nás čeká usměvavá sestřička s tím, že jsme na její směně třetí. Ještě neví, že se dočká i čtvrté rodičky, která ale porod zvládá sama v sanitce. (Ve Žiáru se rodí okolo 300 dětí za rok, takže první jarní den byl výjimečný.)

Následují obvyklé procedury – kontrola ozvů, holení, několik návštěv toalety i bez klystýru, partnerovo zmatené pobíhání pro návleky a moje věci, které, podle partnera, v mé tašce prostě nejsou a já je následně objevuji na první pokus. Pak přichází doktorka a konstatuje, že jsem otevřená na pět až šest prstů a protože potřebuje, aby mi začala účinkovat antibiotika, odesílá mě na porodnické křeslo s tím, že tam mám vydržet ještě dvě hodiny. A zase mizí.

Jsem z toho zklamaná, protože minule jsem kontrakce proskákala na balóně a ta ohromná bolest, kterou jsem očekávala, se nedostavila. Ale co, je to na šest prstů, třeba to nebude tak hrozné. Tatínek je sestřičkou pasován do role pomocníka a dostává hrnek kafe, já jsem se svou prosbou o něco malého k snědku odmítnuta. Rozhoduji se, že porodní plán radši vytahovat nebudu, když už mi odmítli dvě přání – jídlo a pohyb, i když před porodem mi říkali, že to problém nebude. Sestřička ho ale stejně nachází a zvlášť si zapamatuje body, že nechci analgetika a oxytocin.

Bolesti zvládám asi první půl hodinu, pak se začínají stupňovat. Zkouším měnit polohu a na tom zatraceném křesle si lehnu na bok. Je to ale mnohem horší. Vracím se k původní poloze a nakonec končím v sedu. Po hodině a půl, kdy už po několikáté slyším, že mi tři centimetry chybí, už nevím, jak zkroutit nohy, abych si ulevila, a měním se v uhekanou hysterku. Začínám chápat, proč rodičky, neznající knihu „Nová doba porodní“, žádají o epidural anebo si přejí rodit císařem. Proklínám tetu, že mi tu knihu půjčila a já nezůstala v blahé nevědomosti, a partnera, že ji četl. Proklínám také mladou doktorku, kvůli které musím být v křesle. Určitě děti ještě nemá a tudíž neví, jak mi je, a navíc, jak konstatuje sestřička, si v klidu chrápe.

Pak naštěstí přichází partner se spásnou myšlenkou vzít si homeopatika. Vděčně beru tři kuličky a po chvíli jako mávnutím kouzelného proutku se bolest vrací na snesitelnou úroveň, takže vystačím s odfukováním v sedu a po další půl hodině sestřička budí doktorku, že už jsem konečně připravená.

Chvíli po čtvrté hodině se vrací doktorka, je moc milá a nechává si vysvětlit, proč nechci oxytocin. Po kontrole mi dovoluje konečně tlačit a já doufám, že to nebude trvat tak dlouho jako u Kubíka. Po prvních kontrakcích jsem pochválena, a i když doktorce nevěřím, že by to šlo tak dobře, tak při příští už hlásí, že vidí hlavičku. A pak je během dalších stahů Kačka konečně mezi námi a sestřička mi ji pokládá na břicho. Za chvíli ji odnáší na kontrolu a měření a musí houknout na partnera, jestli si nechce udělat konečně fotky.

Zbytek už mě moc nezajímá a těším se, až mi holčičku přinesou. Ještě hrdinně odmítám umrtvení na šití (ach jo) a marně volám na sestřičku, ať miminku napíše jméno Katka. A partner konstatuje, že už mám to nejhorší za sebou:-)

Napsal/a: Sonča