Touha po miminku

Rubrika: Moje cesta k miminku

263075_mother_and_child_sculptureVdávala jsem se velmi mladá, ale naše manželství bohužel nefungovalo tak, jak jsem si vysnila. Rozvedli jsme se a já potkala muže, po jehož boku chci zestárnout a mít s ním velkou rodinu. Sice už mám jednu holčičku, ale přála bych si ještě aspoň jedno miminko. Bohužel osud nám nepřeje.

Asi po půl roce společného života jsme začali pracovat na miminku, otěhotněla jsem celkem rychle a vše se zdálo být v pořádku až do kontroly v 6. týdnu. Pan doktor konstatoval, že se miminko přestalo vyvíjet a já musím na interrupci. Bylo to těžké, ale smířili jsme se s tím a doufali jsme, že příště bude vše v pořádku. Bohužel nebylo. To samé se opakovalo ještě dvakrát, otěhotněla jsem a v 6. týdnu konec. Nikdo si to nedokázal vysvětlit, museli jsme oba podstoupit genetické testy, ale vše bylo v naprostém pořádku.
Chtěli jsme tedy chvilku počkat a o miminko se pokusit později znovu. Loni v březnu jsem otěhotněla . Byla jsem nesmírně šťastná, ale zároveň jsem měla velké obavy, aby se vše neopakovalo. Pravidelně jsem docházela do těhotenské poradny, musela jsem podstoupit spoustu vyšetření a testů, ale i přesto jsem byla ta nejšťastnější budoucí maminka, protože jsem se moc těšila na ten malý uzlíček radosti, na naše vytoužené miminko.

Asi už od 30. týdne jsem docházela do poradny každý týden, aby mě měl pan doktor pod dohledem a nemohlo se už nic stát. První termín porodu jsme měli naplánovaný na 27. listopadu a druhý až na 13. prosince.
Když už se blížilo datum prvního termínu, začala jsem se víc pozorovat, dokonce i manžel, když jsem v noci šla na záchod, tak se budil jestli už pojedem. Vždy jsem ho uklidnila, že ještě ne, ať klidně ještě spí.
Když už se přehouplo i datum druhého termínu, tak jsem si myslela, že snad už nikdy neporodím. Břicho jsem měla jak balón, 18 kg už je znát, ale k porodu to pořád nevypadalo.

20. prosince jsem šla do poslední poradny s tím, že druhý den nastoupím do nemocnice na vyvolání porodu.
Chtěla jsem si ještě doma všechno připravit, balili jsme poslední dárky, když v tom mi začala odtékat plodová voda. Houkla jsem na manžela, že už je to tady, že už konečně pojedem. Popadli jsme tašku a vyrazili na cestu. To bylo asi 23:15.
Při příjezdu do porodnice už jsem měla pravidelné kontrakce po 3 minutách. Sestřička s námi sepsala všechno potřebné, a pak už jsem jen prodýchávala každé kontrakce, a že byly opravdu velké.
Manžel chtěl k porodu, tak mu přinesli takový ten slušivý doktorský obleček a vypadal v něm opravdu kouzelně.
Celou dobu mě držel za ruku, chodil za mnou po pokoji a masíroval mi záda a pořád mi opakoval, jak jsem statečná, jak moc je na mě pyšný.
Porodní asistentka mě chodila průběžně kontrolovat, jestli už jsem dostatečně otevřená a připravená k porodu, ale ono to pořád nějak nechtělo postupovat. Když už jsem měla tak obrovské bolesti a prosila, že už nemůžu, tak sestra zavolala pana doktora, který mě také prohlédl a konstatoval, že nález už je hodinu pořád stejný, že miminko vůbec nesestupuje, že se musí udělat císařský řez.
Mně to bylo v tu chvíli úplně jedno, už jsem to chtěla mít za sebou a moc jsem se těšila na naše miminko.
Pak už to bylo všechno strašně rychlé, najednou jsem byla na operačním sále, kolem mě spousta pobíhajících doktorů, samé „pípající“ přístroje, na které mě začali napojovat. A pak už vím jen, jak se mi zatočila hlava a já usnula.
Manžela nechali čekat na chodbě, prý tak 10-15 minut a je po všem, ale když už ho tam nechali stát hodinu a nikdo mu nic neřekl, tak už musel propadat panice.
Po dlouhém čekání za ním dorazil pan doktor a oznámil mu „Bohužel mám pro Vás špatnou zprávu, manželku jsme zachránili, ale malý při porodu zemřel“.

Mě zatím odvezli na pokoj, a když jsem se začala probouzet a všech jsem se ptala, jestli je miminko v pořádku, tak mi nikdo nechtěl nic říct, prý mám počkat, až za mnou přijde doktor. Vedle mě ale byla připravená postýlka, tak jsem si myslela, že ho třeba ještě někde vyšetřují a určitě mi ho brzy přinesou. Nepřinesli. Dočkala jsem se jen manžela, který mi oznámil, že malý Venda ráno 21.12. v 5:10 zemřel hned po porodu.
Ležela jsem tam mezi maminkami, co měly děti u sebe, všude byl slyšet dětský pláč a já si pořád říkala, že je to třeba legrace, že mi ho ještě určitě přinesou.
Dávali mi injekce s morfiem, tak mi to pořád nějak nedocházeloi co se vlastně stalo.
Odpoledne mě už převezli na pokoj, kde jsem byla sama s manželem, který se o mě staral úplně výtečně, pořád mi opakoval, že to zvládneme, že musíme žít dál kvůli malé Alence.
Když byl manžel u mě, tak jsem se snažila nebrečet, ale když odešel, tak jsem propadala hysterickému pláči a pořád jsem přemýšlela, proč se to stalo.
24. 12. si mě manžel přivezl domů a bylo to hodně těžké vidět všude ty malé věcičky, pod stromečkem dárky pro miminko…

Teď už jsou výsledky pitvy a genetického vyšetření a už snad známe důvod, proč se to stalo.
Pan primář nám vysvětlil, že se mi během porodu odloučila placenta a přestala malého zásobovat kyslíkem. Venda ve snaze se nadechnout vdechl plodovou vodu a utopil se. Bylo nám vysvětleno, že se takováto věc stává většinou po nějakém prožitém šoku, autohavárii nebo třeba pádu ze schodů. Já neprožila ani jednu variantu a přece se to stalo.
Také prý ve většině případů po předčasném odloučení placenty dochází k velkému vnitřnímu krvácení a často se nepovede zachránit ani miminko a ani maminku. Prý jsem měla štěstí v neštěstí.
Doporučili nám, že tak za půl roku se můžeme o miminko pokusit znovu.
Jenže těm doktorům se to řekne. Mám hrozný strach, že se to bude opakovat znovu, že se zase něco stane. Musím se s tím nejdřív sama psychicky vyrovnat, a pak třeba časem.
Je pravda, že jsme oba ještě mladí, máme toho ještě spoustu před sebou, ale zase tolik špatných zkušeností už za sebou.
Ještě pořád mi dělá problémy, když se nás na malého někdo zeptá, dokonce jsem se přistihla i jak „závidím“ ostatním maminkách jejich miminka.
Snažím se říkat si, že to tak mělo být, že je to osud a já to nemohla nijak ovlivnit, i když mám pocit, že jsem selhala jako žena, jako matka.
Manžel by si další miminko moc přál a doufám, že jednou se nám to povede a i my se dočkáme tolik vytouženého miminka.
Třeba další článek, který budu psát se bude jmenovat „Čekáme miminko“.

Napsal/a: anonymní

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (37 vyjádření)

  • Docela by mě zajímalo, jestli maminka tohoto článku vyhrála boj a má dnes u sebe 4 leté sluníčko. Moc bych jí to přála!!!! 🙂

  • Přeji ať všechno dopadne dobře a ty si dovezeš za 34. týdnů zdravé miminečko.Moc držím palečky:)

  • Až teď jsem si přečetla Tvůj článek. Jsi hodně statečná a „nepoučitelná“ a to je dobře. Držím pěsti, aby to tentokrát dopadlo dobře a mohli jste si s manželem odvézt děťátko z porodnice domů v pořádku. Hodně štěstí a opatruj vás 🙂

  • abcalenko, moooooooooc drzim pesti vsechny co mam, aby to tentokrat doslo az ke zdarnemu konci a co nevidet jsi drzela v naruci mimiska

  • karamela

    Velikáááááá gratulace…hodně štěstíčka a hlavně zdravíčko pro mimíska… K

  • abcalenka

    UŽ JE TO TADY- ČEKÁME MIMINKO
    Myslela jsem ,že do dalšího těhotenství už nepůjdeme,nebo až za delší dobu, ale příroda je mocná čarodějka a zařídila to po svém. Nastoupila jsem do zaměstnání,od svého gynekologa jsem si nechala předepsat antikoncepci a už jsem jen čekala až se dostaví menstruace abych ji začala užívat.
    Jenže ono se pořád nic nedostavovalo,týden spoždění,14 dní spoždění. Nedalo mi to a koupila jsem si těhotenský test. Hned co jsem dorazila domů, zalezla jsem si do koupelny a s napětím jsem čekala kolik že se na testu objeví čárek. Během chvilky jedna a hned ji následovala druhá,slaboučká ale byla tam. Měla jsem obrovský pocit štěstí ale zároveň i obrovský strach jak to zase dopadne.
    Hned jsem se obědnala k panu doktorovi na kontrolní ultrazvuk který těhotenství potvrdil ,ale miminko bylo tak maličké, že byla vidět jen dutinka v děloze a malý bílý flíček. Dnes jsme byly na dalším ultrazvuku a miminko se má čile k světu. Roste tak jak má,dokonce pan doktor viděl jak mu bije srdíčko. Máme z toho velikánskou radost. Věřím že tentokrát to dotáhneme až do úplného konce a za 34 týdnů si budu moct pochovat to nejúžasnější miminko na světě. Naše miminko.

  • Ahoj, je mi to moc líto, že se Vám to muselo přihodit. Já a můj mmanžel se snažíme o mimi již 11 let asi 2x jsem taky potratila, ale naštěstí se nám nestalo to co Vám ,já vím, že je to těžké přijít o to nejcenější co nám život dá,ale nejsi sama. Když jsme se připravovali na adopci tak jsme se seznámili s jedním párem co měli podobný osud jako Vy: Taky se jím podařilo otěhotnět až po dlouhé době a hodně utrapách a pak se to stalo, čekali miminko všechno se zdálo v pořádku na genetice teky nic nezjistili a tak si mysleli, že vše proběhne v pořádku, ale bohužel: miminku po porodu byla zjištěná těžká srdeční vada, tak ho rovnou převáželi do Prahy Motola a tam ho několikrát operovali, když se zdálo vše v pořádku tak ho propustili po 2 měsících domů a doma asi za 2 dny zemřelo. Já vím, že je hrozné přijít o dítě, ale ještě těžší je vědět, že miminko bojovalo s velkou bolestí a nakonec tomu stejně podlehlo. Proto bych svojí známe, přála miminko a zdravé, nejvice ze všeho na světě a samozřejmě i Vám a když to nepůjde cestou vlastního dítěte, zkuste taky adopci,vždyt je tolik miminek co postrádají rodiče a Vy by jste byli určitě skvělí rodiče i pro adoptované dítě. Přeji Vám jen to nejlepší v životě a at i Vy jste brzy mámou a tátou.

  • Ahoj holky, čtu pořád dokola ten příběh Aleny a říkám si, jak moc je podobný tomu mému.
    Já jsem se taky vdávala jako mladá, a pak se mě narodil kluk v sedmém měsíci těh.- v 31.týdnu, ale bohužel za týden po porodu zemřel. Příčina byla, že neměl skoro vůbec vyvinutý plíce. Už od pátého měsíce těh. mě odtékala plodová voda, moje doktorka to nepoznala a dávala mě pořád tablety na výtoky. V nemocnici jsem se dozvěděla, že stejně, když začne plodová voda odtékat, tak to už nejde zastavit a tím se mu nemohli pořádně vyvinout plíce, tak to takhle dopadlo. Proč začala ta plodová voda odtékat se nezjistilo. Po genetické stránce všechny výsledky vyšly v pořádku. Asi za 4 měsíce jsem se rozvedla.
    Kluka, s kterým jsem chtěla mít další miminko jsem potkala až za šest let, to je můj manžel, teď už šest a půl roku. Za půl roku po svatbě se nám narodila holčička, se kterou během těhotenství bylo všechno v pořádku až na tvrdnutí břicha v sedmém měsíci, kdy jsem si určitou dobu poležela v nemocnici, ale malá Anetka se narodila v termínu a zdravá.
    Chtěli jsme brzy druhé miminko, čekali jsme rok až si dodělám školu, a když bylo Anetce něco málo přes rok, tak jsme se začali pokoušet o druhé mimčo. Asi za tři čtvrtě roku jsem otěhotněla, ale bohužel se jednalo o zamlklé těh. a v 11.týd. se těh. ukončilo. Půl roku jsme museli čekat, než jsme se zase začali pokoušet. Jenže se nedařilo, tak asi za rok a půl nás p.doktorka poslala na vyšetření, kde se zabývají neplodností. Podstoupila jsem laparoskopii, manžel spermiogram, pak se zjistilo, že pouze nemám ovulaci. Stačilo užívat prášky a hned jsem byla těhotná. Všechna vyšetření byla od začátku v pořádku, a tak nebyl důvod, proč se něčeho obávat. Naše malá, už skoro šestiletá Anetka se na ségru moc těšila. Termín porodu jsem měla letos 18.ledna. Od začátku ledna jsme už o ničem jiném nemluvili, jen kdy asi pojedu do porodnice, manžel si vzal radši už týden před porodem volno, abysme tam dojeli včas. 15.ledna v noci mě začaly kontrakce.
    Hned jsme odjeli. Na příjmu mě dali na monitor, ale sestřička nemohla najít ozvy. Nic mě nenapadlo, že by nemuselo být něco v pořádku. Až p.doktor přinesl ultrazvuk a oznámil mě takovou zprávu, že jsem vůbec nemohla uvěřit, co se to stalo. Na tu větu asi v životě nezapomenu: „tak bohužel pro Vás smutná zpráva, to dítě Vám tam zemřelo!“ Zůstala jsem koukat a nebyla schopna jediného slova. Z ničeho nic takový šok. Těšili jsme se, že si přivezeme domů malé miminko a těď přijedeme s prázdnou náručí. V tom šoku jsem jen prosila doktora ať mě udělá cís. řez, ale on mě nevyhověl, že se to nedělá, vzhledem k dalšímu těh. Pak jsem musela jít rodit, kde mě dali takové množství epiduralu, že jsem bolesti vůbec necítila.
    Důvod, proč se to stalo, bylo předčasné odloučení placenty. Bylo nám vysvětleno, že se to stává po úrazu, upadnutí ze schodů a nebo že je příčina neznámá. U nás to byla ta třetí možnost.
    Teď musíme do léta čekat, to je půl roku od toho, co se to stalo a pak budem zkoušet dál. Moc cítím s Alenou, které se to stalo jen o tři týdny dřív. Každou chvíli potkám ještě lidi, které to nevědí a ptají se mě na miminko a já to musím dokola vysvětlovat. Dnes už to snad vědí všichni. Nejtěžší pro nás bylo tu zprávu volat všem známým a příbuzným, všichni čekali radostnou zprávu a my oznámili takhle smutnou.
    I přes všechny nepovedené těhotenství věřím, že se nám může narodit zdravé miminko, jako se nám už jednou narodilo.
    Přeju Všem krásná a zdravá miminka. Kdybyste mě chtěl někdo napsat, tak můj email je: renata.havrankova@gmail.com
    Můžeme se navzájem povzbudit nebo třeba poradit. Renata

  • Anonymní

    Ahojky už jsem jednou psala je pravda,že když člověk tohle překoná tak příde na to že jsou duležitější věci.A protřídí se známý a zustanou opravdu jen ty nejlepší.Je pravda že mě pomohlo spíš když semnou lidi pokecali normálně a nekoukali skrz prsty.Protože to jsem potom na to zapoměla.Aspon na chvilku.Všem držím palečky a přeji to největší štěstí mít plnou náruč pa Hana Jel.

  • Anonymní

    Všem Vám strašně moc děkuji za podporu,ani netušíte jak moc to pro mě znamená. Po přečtení všech těh příspěvků si člověk uvědomí že se takováto věc bohužel stává ,že v tom nejsme samy. Asi jsem to opravdu nemohla nijak ovlivnit i když výčitky samozdřejmě jsou pořád.
    Mab,beruško,pokud chceš písni na anlea@seznam.cz,myslím že ti můžu v ledasčem poradit a hlavně na tu bolest nebudeš sama a i mě by to pomohlo,prožily jsme obě to samé.Hlavně se nevzdávejte,aspoň to říkají všichni nám,byla jsem i na sezení u psychiatra ale nějak jsme si s panem doktorem ‚nesedly‘,radši to zvládnu bez něj.Potřebovala jsem slyšet nějakou podporu,možná i soucit ale toho jsem se nedočkala.Jen suše konstatoval že jsem abnormálně úzkostlivá,bral to jen z pohledu doktora né z pohledu člověka.
    U nás je to tak že ti nejbližší příbuzní dělaj jako by nic,což mě taky mrzí,ale zbytek známých se nás straní,prý nevědí jak se s námy bavit.
    My jsme malého nechaly rozprášit,prý je to tak pro nás lepší ale mám z toho hrozné výčitky,takový konec si nezasloužil,souhlas jsem podepsala ještě v nemocnici když jsem byla pod vlivem morfia a moc nevěděla o světě,teť mě to moc mrzí.
    Malé věcičky jsme uklízely až teť nedávno,pořád jsem je měla přichystané jako kdybych čekala že se malej vrátí. Manžel je chtěl taky zlikvidovat,možná by si tím ulevil,nevím.
    Člověk je plný takových divných nepopsatelných pocitů ale nejhorší je ta úzkost,samota a prázdno u srdíčka i když jsme obklopeni lidmy kteří nás milují tak nám pořád ten drobeček chybí.
    Musíme zvednout hlavu a jít dál,pokusit se o to znovu,jít za svou touhou po miminku.
    Všichni společně překonáme i ty nejhorší nástrahy života a určitě se těch vytoužených drobečků dočkáme. Alena

  • Holčičky moje, je mi tak strašně líto, co jste musely prožít. Kdo to neprožil, asi nikdy nepochopí. Doufám, že čas tu bolest trochu zmírní. Spojte se a mluvte o tom spolu. Myslím na vás.

  • Mab-moc moc moc Ti držím palečky-chce se mi za Tvou holčičku brečet,ale to Ti nepomůže.Neber to tak,že ona tu nechtěla být-jistě si jí byla skvělou matkou už když si ji nosila v bříšku. Prostě to byla nehoda,neštěstí,osud,tragedie…..
    Nemohla si to ovlivnit.Na kondolence odpověz děkuji a víc se s nikým bavit nemusíš pokud nebudeš chtít-Ti Tvoji nejbližší ale i jen známí vážně neví jak Ti vyjádřit,že je jim to tolik líto,bojí se s Tebou jednat normálně -i když právě to by Tě asi dostalo co nejdříve na nohy.Prostě ten smutek musí ven a bude to jistě ještě dlouho moc bolet.
    Jdi do dalšího těhu, nevzdávej to-podaří se to uvidíš.Nejsi stará-jsou i starší mamči-moje teta měla posledního kluka v 39letech.Naopak s malým dítětem omládneš.K

  • Ještě jsem zapomněla napsat, že u nás vypadá na pravděpodobnou příčinu pupeční šňůra překroucená tak až se de facto přeškrtila. To prý nelze poznat uůtrazvukem ani nijak jinak. Otázka proč, která člověka tak děsivě trápí tedy je zdánlivě zodpovězená, ale to vyšší proč… proč ta maličká duše nechtěla zůstat u mně se nedozvím nikdy.

  • Ach bože, strašně moc ti rozumím. Já se právě chystala k napsání článku o svém příběhu. Začíná to podobně. První vztah a první děcko – syn, v devatenácti. Pak vleklá partnerská krize a hledání „toho pravého“. Našla jsem ho a pořídili jsme si spolu malého Františka – až v mách čtyřiatřiceti (teď mu byly tři roky). Ale nějak nám to nestačilo a rozhodli jsme se ještě pro třetí štěstíčko. Kolem toho šíleného čekání na výsledky z amniocentézy jsem objevila tyhle stránky a začala je hltat. A zapojovat se – do diskusí o křiku při porodu, o třetím dítěti, interrupci…Amniocentéza dopadla výborně, a navíc holčička! Pak u nás ale nastala krize – po neuspojivých výsledcích z ultrazvuku přišlo podezření na cystickou fibrózu, u mně se přenašečství potvrdilo, následovalo pár pekelných dní, taky jsem si na těchhle stránkách poplakala a v duchu se už se svou princeznou loučila… (Moc děkuju Pamině za útěchu) A pak zase zvrat, muž přenašečem není, další ultrazvuk už v pořádku. Byla jsem přešťastná, bříško rostlo, já se v 31 týdnu pomalu v práci chystala k nástupu na mateřskou… A pak jednou večer jsem začala být neklidná, začalo se mi zdát, že necítím pohyby. Nejdříve jsem si myslela, že jsem prostě jen vyhysterčená… ale bříško bylo pořád tiché. Po neklidné, zoufalé noci mně muž naložil do auta a jeli jsme k mé gynekoložce. Ta už pak jenom na ultrazvuku konstatovala, že srdíčko netluče. To co následovalo bylo, je nad moje síli popsat. příjem v nemocnici, potvrzení „diagnózy“ a pak čtyři dny na porodním sálku se stále zoufalejšími lékaři pokoušejícími se vyvolat porod. Asi jsem ji, asi nechtěla pustit… Nakonec se stalo, tohle pondělí ráno jsem Aničku porodila. Následovalo ticho. A to ticho mám vevnitř pořád, i teď když už zdánlivě normálně sedím druhý den doma. Tělo funguje, mozek si mele dál… jenom ta pustina v srdci.
    Bojím se teď lidí, toho soucitu, s kterým si nevím rady, mám v sobě plno destruktivních obrazů, jako třeba vzít všechny ty dětské věcičky, vyhodit je, polít benzínem a zapálit. Děsím se toho, až si budem muset s mužem dojít pro urnu a zároveň jsem tam to tělíčko přece nemohla jen tak nechat odložené.Chvílema mám strach, co to se mnou dělá. Já přece, panebože, přeju každému jeho děťátko…
    Já vím mám dvě báječný děti, skvělýho milujícího muže a navíc všichni říkají, že to můžeme, máme zkusit znovu. Já po tom strašně toužím, ale taky se bojím, cítím se stará, je mi 37,ale hlavně jak bych přežila ty nervy, ten denodenní strach… nevím. Možná, že čas pomůže. Třeba se ještě dočkáme obě dvě. A budeme mít v náruči ten malej růžovej zázrak. Držím tě na dálku za ruku.

  • Anonymní

    Dobrý den ještě ted jsem z vašeho článku celá špatná.Mě se stalo něco podobného náš Honzík neměl vyvynutou levou část srdíčka a čtuři dny po porodu zemřel.Nejhorší bylo Když jsme měli rozhodnout jestli operovat,ale marně nebo nechat jít bez bolesti.S těžkým srdcem a výčitkami na věky jsme Honzíka nechali jít bylo to nejhorší rozhodnutí.S přítelem jsme si pořídili pejska ten mám pomohl překonat tu nejhorší krizy.Ted by prckovi byli 4 roky.Ale šli jsme do toho znova a máme ted doma skoro 2letého Honzíka a je to ten nejbáječnejší kluk.Narodil se ve stejném měsící jako náš první a tak jsme ted zase štastní.Přeji hodně síli když by jste chtěla poradit nebo pokecat písněte.S bolestí vám nepomužu,ale třeba bych mohla dát nejakou radu.jelinkovahana@volny.cz

  • Anonymní

    je to šílené kolik nás je kolik budoucích maminek se muselo vyrovnat se strátou svého dítěte já znám ještě další 2 maminky.Nejhorší je že jsem myslela že nemocniční personál je alespon trochu proškolený jak se chovat k mamince co přišla o své miminko, ale jen jsem narážela na to že mi opakovaly jste mladá budete mít ještě kupu dětí, ten kdo to nezažije ani neví jak to zranuje to co někdy pouští z pusy, přeci jsme chtěli to dítě co zemřelo!!!! a ne až ty co si pořídíme potom:(((

  • Doma mám třítýdenní miminko a vůbec si nedokážu představit, že by mě něco takového potkalo. Musíš mít hodně síly. Máš můj obdiv a upřímné přání, aby se vám to povedlo. Jana

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist