Moje tiché volání o pomoc, aneb jak i stáří může být smutné

Už dlouho jsem sem žádný článek nesepsala..nějak jsem nevěděla, o čem vlastně by měl být…. Až teď poslední dny mám jakousi potřebu zase dát dohromady několik vět…

Brzy tomu bude rok (krátce před Vánocemi), co nás opustil můj děda.. Nebyl to přímo můj vlastní, ale s babičkou spolu žili 18let…. On byl vdovec, ona vdova, a tak se dali prostě dohromady a babička opustila svůj domov a nastěhovala se k němu… Po té, co děda zemřel, v bytě sama být nechtěla, a tak si ji naši vzali k sobě, sem do baráku, a přizpůsobili jí 1 místnůstku, která bývala naším dětským pokojíčkem. Mým a mých sester. Pak se začala řešit otázka, co s bytem, když je „opuštěný“. Tak jsme došli k závěru, že když babička je tady, že bychom ho od ní odkoupili a ona by se nastěhovala sem místo nás, kde vlastně dřív, než „si našla dědu“ bydlela… Babička souhlasila. Říkali jsme si, jak tu bude hospodařit, venku se může věnovat zahrádce, kterou i u svého bytu stále pilně obhospodařovala, a že to bude prostě fajn. Babi i ve svých 84 letech byla velmi „akční“ a i pro „pírko přes plot“ schopná skočit. Jediné smítko jim doma na koberci neleželo, vždy u nic voněl čerstvý koláč, a jak někdo nic nedělal a jen bloumal a seděl, tak ho babička hned hnala k nějaké činnosti. Mezi lidmi byla ve své kůži, jezdila s vrstevníky na výlety atd. Jí prostě každý tu její „akčnost“ v tolika letech jen tiše záviděl…….. Dědovým odchodem to postupně ale nabíralo na její straně takový směr, na který jsme nikdo z její strany nebyl zvyklý….. Babi se začala do sebe rychle uzavírat, přestala komunikovat a nechtěla chodit nikam, ani do společnosti jejích nejbližších – tedy nás… Zůstávala sama ve svém pokojíčku jak zakletá princezna čekající na svého prince… Vše jí přestalo zajímat. Kdybychom jí vše nenachystali „pod nos“ tak by i hlady snad umřela. Nezajímá jí prostě nic, nikdo jí takovou neznáme a je to pro nás šok, ale říkáme si, že to přejde… Jenže to takto jde jeden, dva, tři… měsíců a začíná to být horší a horší. Naši nikam nechtěj jet, hlavně mamka, protože cítí zodpovědnost za babičku. V létě je sestra donutila na týdenní odreagování k moři – prostě je postavila před hotovou věc, jinak by ani dovolenou neměli, a se mnou se domluvila předem, zdali to týden vydržíme s babi sami. Mně to nijak nevadilo a zvládli jsme to… Naši si aspoň krásně odpočinuli, zasloužili si to… Babi ani nepostřehla, že byli pryč…. Prostě žila ve svém světě. Její zdravotní stav se také začal zhoršovat, babi chřadne. Celý den vydrží sedět zkroucená na židli s rukama v klíně a koukat do země nebo poklimbávat. Když jí řekneme, ať se jde projít ven, že tam je krásně, odpoví „ale prd“. Jak sedí, je jí stále zima, i v létě v těch největších vedrech. Dřív by se pro každého rozdala. Teď si vše schovává a přepočítává i rohlíky, zda jí neubyli. Své věci neustále zamyká anebo přesouvá, aby jí je „někdo nevzal“. Já jsem tento její stav začala už dříve pozorovat a díky internetu jsem pročítala stránky s Alzheimerovou chorobou a vše i do puntíku sedělo…. Nejhorší je, že začala být strašně zlá na našeho syna… Jak se někde objeví, začne do něj šít a už se ho párkrát i fyzicky snažila napadnout. Ale jen na syna… Z dcery se může doslova poprdět. Jak vidí syna, je úplně jiná. Když si hraje, tak „vyvádí samé blbosti“. S hygienou je to na „štýru“. Odmítá se chodit mýt a tím, jak se do sebe uzavírá, tak nevnímá čas a začíná pomalu „blbnout“. V noci chodí po bytě a místo do pokojíčku nebo na wc chodí směr půda apod…prostě ztrácí i přehled… V pokojíčku má televizi i rádio, jenže vše je pro ni blbina, a tak je má zapnuté minimálně. Poslední dobou to s ní bylo hodně psychicky špatné, a když s ní jela moje mamka pro léky k doktorce, paní doktorka se doslova zhrozila z toho, jak babi zesinala a jak to není ta, kterou znala, a když jí mamka řekla to, co babi vyvádí, tak ji poslala na psychiatrické vyšetření….. Tam byly minulý týden. Psychiatr nejprve mluvil s mou mamkou a sestra vedle hovořila s babičkou. Vyzpovídávala jí zkušebně „ze základních věcí“ (věk, bydliště, rodinný stav, počet dětí…) Babi nic nevěděla správně… Tvrdila věk 43, a že neví, kolik má dětí a jen se trefila na město, kde se právě u Dr. nacházela, ale proč tam je nebo v jakém domě ne. Pak si jí k sobě vzal lékař. Diagnóza: středně těžká demence. Naordinoval jí další léky s tím, že kontrola za měsíc.. Když byla zase tady doma, tak to s ní začalo hodně „mlátit“. Začala, že moje mamka není její dcera, ale cizí paní, co tu jen uklízí. A že neví, co to je za chlapa té paní dole (ta paní jsem já a ten chlap má být můj manžel). Vytáhli jsme rodinné fotky a ukazovali, ona nevěřila… Mamka z toho byla zoufalá a přišly i slzy… Babi tvrdila, že nebyla na naší svatbě, a že mého manžela zná jen ze zastávky autobusu. Nechtěla se nechat vykoupat „od té cizí paní“, tak jsem nastoupila já, a mě pořád něco vykládala… Marná snaha něco vysvětlovat, vyvracet jí to… Tak jsme druhý den zase volali Dr. a ten jí zvedl dávkování…. Jenže to nezabírá.. I když jednu chvíli se zdálo, že to bude v pohodě. Celý víkend ležela v posteli, že ji bolí záda, prý z práce, a že teda nemůže druhý den do práce, a že ji tam budou hledat. Včera to ale začalo být vůbec dramatický… Začala být agresivní na mamku, nechtěla nic jíst, že si sem na návštěvu nic nedovezla a že jí volali, že si pro ni mladý přijedou, a že na ně teda čeká… Vydržela sedět celé odpoledne až do večera v kuchyni a divila se, že teda nejedou… Pak že jí nějaký náchoďák spal v posteli a že ona v kanceláři rozhodně spát nebude… Prostě se jí to vše motalo… Má nachystanou spakovanou nákupní tašku – tam 1 brýle, korále, 1 rohlík a ponožky a kalhoty od pyžama! Pak začala s tím, že neví, proč se všechny její skříně stěhují za ní a proč nejsou ve svém bytě, než ona přijede domů… Tak jsme znovu začali vysvětlovat, že už tady ¾ roku bydlí, je tu její domov…ale to jí prostě nevysvětlíme… Mamka už neměla sílu a odešla brečet vedle… Já z toho už byla také víc než jen zoufalá a za poslední dny toho i na mě už je moc…. Tak tam seděla a úplně paličatě. A už bylo 20h, a že tam bude sedět, jindy šla spát už po 19h a teď prostě ne. Nakonec jsem jí nějak přemluvila a doprovodila do jejího pokojíčku a pomohla do pyžama, ale i tak byla na mě i mamku ošklivá…. Pořád mlela svou, že mají přijet pro ni a mají přijít z vedení a kameramani atd… Tak jsem jí řekla, že jim ráno zavoláme, a že přijedou ráno, že dnes už je pozdě….. Pak ještě několikrát z pokojíčku vyšla, že ji zajímá, kde se zamyká barák, a že jí určitě utečeme, že nás teď viděla z okna s dětma.. Řekla jsem jí, že děti už půjdou spát a venku nás viděla z okna odpoledne. Opět, marná snaha cokoliv jí vyvracet a vymlouvat…. Dnes jede mamka opět k Dr. už s velkou zoufalou prosbou o radu…. Nevíme, jak toto skončí, moc dobře asi ne, ale takto to dál nejde… Je to na psychiku strašně těžké a prostě se nad tím „stavem“ nedá jen mávnout rukou a říct si, že to bude dobré.. Nebude, bude to čím dál horší…. Mamka spí celou dobu, co takto babi začala „blbnout“, na ½ oka, protože neví, kam se kdy babi v noci vydá… Je nevyspalá a za ty poslední měsíce jako když sama zestárla o 20let…. Zhoršil se jí krevní tlak a celkově je fyzicky vyčerpaná a kolikrát i psychicky. Původně jsme si říkali, že bychom zažádali o Domov důchodců, ale teď jsme názoru, že to na DD není… Je to na nějaké sanatorium… Je to strašně smutný, když nevíme, jak to skončí, ale prostě síly ubývají v tomto směru i mně a to s ní nejsem non-stop.

Tento článek jsem se rozhodla napsat nikoliv proto, abychom tu našli politování, ale protože jsem to ze sebe potřebovala dostat…. Takové moje tiché volání o pomoc……

Napsal/a: Enží