Moje dovolená aneb tvořím, tvoříš, tvoříme

Ačkoli mám dovolenou vlastně už tři roky, volna si moc neužívám. Jak taky, když to je dovolená mateřská. V únoru tohoto roku jsem se proto rozhodla, že se přihlásím na týdenní pobyt v horské chatě Permoník, spojený s kurzy různých tvořivých činností. Konečně si odpočinu od dětí a budu dělat to, co mě baví!…

Doma mám sice nakoupeno plno ubrousků a lepidel na dekupáž, nějaké korálky (schované před dětmi tak důkladně, že i já je musím hledat), pomůcky pro malbu na hedvábí (čtyři hedvábné obrázky už nám visí na stěně), barvy na porcelán (kterými jsem stihla obarvit tři hrníčky a šest talířů) a další materiály pro výtvarnou činnost, například barevné čtvrtky (z kterých stále ještě vystřihuji kytičky do pokojíčku dětí), ale času na tyto mé záliby se mi nějak nedostává (zvlášť poté, co jsem objevila VD).

Miláček mi moje rozhodnutí posvětil, a tak jsem pro naši čtyřčlennou rodinu zamluvila dvoulůžkový pokoj s dětskou postýlkou, plnou penzi a hlídání pro tříleté dítko a nedočkavě jsem čekala na srpen. Čas od času jsem se ujišťovala, že miláček nebyl v pominutí smyslů, když mi slíbil, že se po dobu mé zaneprázdněnosti tvorbou postará o naše dvě děti a kontrolovala jsem na internetu, jestli se neobjevily nějaké nové informace k pobytu.

Konečně se čas nachýlil. Sbalila jsem tašku (nebo spíš kufr, tašku, přebalovací tašku, batůžek, igelitku a ještě nějaké věci se mi podařilo narvat do kabelky) a vyrazili jsme na sever. Počasí se rozhodlo ukázat nám, kdo je na světě pánem, a tak místo usměvavého slunečného dne nás provázel vytrvalý déšť. Ale náladu mi to nezkazilo. Tvořit přece stejně budeme uvnitř, o jídlo je postaráno, děti má na povel tatínek, tak co? Stále ještě za deště jsme se dopravili na místo určení. Chata se mi docela líbila, sice nic pro náročné, ale pro rodinu s dětmi ideální – na dveřích pokojů obrázky (my měli Ježečka), v koupelnách (na chodbě) vždy jedno umyvadlo níž pro děti, v dámské koupelně i cestovní postýlka a přebalovací pult. Všude na záchodech nočníky. V přízemí kromě jídelny a společenské místnosti i herna pro děti a v suterénu velká tělocvična. Před chatou pak pískoviště, houpačky, skluzavka. Z našeho hlediska paráda.

První kurz se měl uskutečnit hned v den příjezdu. Po večeři (mimochodem paní kuchařka vařila opravdu výborně) bylo nejdříve pro zájemkyně (mezi které jsem nepatřila) cvičení, a pak výroba šperků z fima. Pro ty, co netuší o čem je řeč – fimo je takový moderní modurit, vyráběný v mnoha barevných odstínech. Aby ztvrdnul, tak se peče, přičemž barva se pečením nemění jako u moduritu. Lektorka Monika Weisová nám ukázala, jak vyrobit žíhanou trubičku, kytičku a lísteček a pak nám dala volnou ruku. Podařilo se mi splácat lísteček a pár žíhaných korálků. Kytičku také, ale úplně jiným způsobem. Když jsme byli v nejlepším, plně zabrané do krájení, vyvalování a propichování fima, objevil se můj miláček v pyžamu s plačícím Honzíčkem na ruce. Měl hlad, chudáček (Honzík, samozřejmě) – takže jsem si dala kojící přestávku. Pak jsem předala spícího Honzíka tatínkovi, který se na mě při odchodu významně podíval a prohodil:“Už taky půjdeš, viď?“ No jo, stejně už jsem byla téměř hotová. Hmotu, která mi zbyla v ruce, jsem rychle vymodelovala do prapodivných tvarů, propíchla a šla spát. Vždyť zítra je taky den!

Pondělí bylo vyhrazeno pletení z pedigu. (Pedig je materiál, z něhož se pletou nádherné ošatky, košíčky, zvonečky, podnosy, koše aj.) Nebyla jsem na tento kurz přihlášená, ale dlouhé cancoury pedigu, které jsem košíkářkám několikrát nešikovně přišlápla, mě okouzlily natolik, že jsem se odpoledne dala do pletení také. Miláček mi to odkýval a odebral se s Honzíkem do pokoje spát. Lucinka z tělocvičny „tetám“ neustále utíkala za mnou, takže jsem se po chvíli přestěhovala i s dvoumetrovými pedigovými proutky k dětem. Ostatně dopoledne jsem u dětí strávila také, i s miláčkem a Honzíkem. I přes to, že jsem co chvíli odbíhala hrát si na sochy, podařilo se mi do večeře uplést obstojnou ošatku na chleba. Dokonce dvoubarevnou. Při večeři se majitelka chaty zmínila, že vytrvalý déšť rozvodnil řeku Úpu. Loni prý dokonce odnesla kus parkoviště. Ale pokud máme auto zaparkované na straně, kde je silnice, nemělo by se mu nic stát. Miláček šel přeparkovat, neb jsme měli auto samozřejmě blíž břehu. Pak jsem mu svěřila děti připravené do spaní (Lucinka škemrala o pohádku, ale táta Červenou Karkulku taky umí, ne?) a šla jsem navlékat korálky. Pozorně jsem vyslechla začátek instruktáže, načež pro mě přišel miláček, že Honzíček brečí hlady (jak to, když pře chvílí pil?) a Lucinka od něj pohádku vyprávět nechce. Na půl hodinky jsem si odskočila k dětičkám. Po návratu dolů jsem si vybrala korálky a jala se hotovit motanici. Korálky, ač měly držet na místě, mi neustále jezdily po vlasci. Když jsem navlékla poslední korálek, zjistila jsem, že jsem uzlíky dělala obráceně (proto mi ty potvory po vlasci cestovaly!). Na předělávání jsem už ale nenašla sílu. Namísto toho jsem si uštípla strunu, že navléknu své korálky z fima, nyní již upečené. První struna, druhá struna… jako by někdo plakal….není to nakonec Honzík?…. ve dveřích se objevil miláček s Honzíkem na ruce (opět v pyžamu, jak jinak) a se vzteklým výrazem se otázal:“Už končíš?“ No, ještě ne (alespoň dle původního plánu). Miláček mi Honzu vrazil do ruky a odkráčel spát. Po nasycení toho malého hamouna, který mi v náručí usnul, jsem si odebrala materiál, abych mohla práci dokončit ráno a spěchala jsem také do postele. (Vždyť zítra je taky den!)

V úterý jsem se vzbudila natěšená na další kurz – malování na hedvábí, technika voskové batiky. Moniku Weisovou vystřídala Monika Brýdová, která nás pak měla na starosti až do konce pobytu. Ačkoli byla vosková batika psaná až na odpoledne, s natahováním hedvábí a dalšími přípravnými pracemi jsme začali už po snídani. Pak jsem šla do tělocvičny s Lucinkou korálkovat – i mrňata měla na programu tvoření, takže svými neohrabanými pacičkami nabírala umělohmotné korálky a dávala je na šablony, na kterých se potom hotové výtvory zažehlily. Docela mě to bavilo (i miláčka, který také pomáhal – Lucinku už méně, pořád pobíhala kolem) a stihla jsem i vymyslet námět hedvábného obrázku. Po obědě jsem se vrhla na vosk, tjan tin, sůl a barvy. Občas jsem sice musela odhánět Lucinku, která utíkala tatínkovi a místo aby oblepovala obrázek z kalendáře těstovinami, chodila okukovat, co dělám já. Do večeře jsem naštěstí byla téměř hotová, po jídle jsem už jen zapustila poslední barvu a žehlila a žehlila a žehlila. Večer se žádný kurz nekonal, a tak jsem mohla v devět hodin uložit děti do postele a zůstat s nimi až do rána (jinou variantu bych nepřežila buď já nebo miláček nebo děti).

Středa. Miláček: „Doufám, že dneska nemáš zase nějaký kurz?“ Já:“Jen jeden dopoledne.“ Naštěstí se umoudřilo počasí a po neustálém dešti nesměle vysvitlo slunko. Program dětí – hledání pokladu. Miláček se i s Honzíkem a Lucinkou připojil k hledačům a já byla konečně sama (tedy sama s ostatními ženskými). Čekala mě dekupáž, aneb ubrousková technika . Byla jsem zvědavá hlavně na strukturovací pasty, se kterými jsem ještě neměla tu čest. Nejdéle mi trvalo vybrat si ubrousek – nakonec to u mě vyhrála labuť. Než přišly děti, stihla jsem nejen vyrobit líbivý obrázek, ale ještě jsem absolvovala masáž zad a krku (miláček si ji dal taky, hned po obědě). Zatímco na chatě probíhalo po obědě malování akrylovými barvami a gely na plátno, já jsem se s miláčkem, Honzíkem a Luckou zúčastnila výpravy za Krakonošem, přičemž jsem část cesty nesla naši Lucku a část cesty jiné děti. Předchozí práce maséra tím pádem přišla vniveč. Po večeři jsem okukovala ještě lazurovací barvy. Miláček mě přitom ale probodával pohledem, takže jsem se ani nepokusila přidat se a ozdobit si květináč či věšáček.

Ve čtvrtek jsem byla celý den volná jen pro rodinu. Na programu bylo batikování a savování, na které jsem se nepřihlásila. Namísto toho jsem se s dětmi matlala v prstových barvách. Miláček s Honzíkem někam zmizel, asi na pokoj spát. Po obědě jsme využili stále hezkého počasí a vydali se na výlet do ZOO ve Dvoře Králové. Dnes jsem si tedy tvoření vůbec neužila, ale znáte to – zítra je taky den

V pátek přišlo na řadu odlévání mýdel. Ač jsem původně nebyla na tento kurz přihlášená, přidala jsem se k ostatním tvořilkám. Po vysvětlení, jaké přísady se dají do mýdlové hmoty použít, jak se musí tato hmota rozmíchat a do čeho ji odlít jsem začala odlévat Mikuláše. Na další už nedošlo – formičky ve tvaru srdcí a růží a mušlí, na které jsem měla spadeno, byly totiž beznadějně přebrány. Vydala jsem se do tělocvičny – právě včas, abych pomohla „tetám“ pokreslit děti. Měly totiž karneval, a tak se jejich obličeje proměnily na tlamičky tygříků, pejsků a žab nebo na krovky berušek. Já si namalovala čtyři čáry přes oči a byla jsem indián. Tetě – klaunovi jsem ale nesahala ani po kotníky, natož tetě – slunečnici. Chce to prostě praxi. Mýdla jsem si odlila až po obědě, zatímco ostatní trávili. Výroba svíček mě minula – přihlášená jsem nebyla a miláčka jsem nechtěla provokovat, když už jsem si „nad plán“ vyrobila ta mýdla. Namísto toho jsem vzala Honzíka do kočárku a přidala se k dětem, které si s tetami hrály před chatou s víčky od minerálek. To byste nevěřili, jak taková víčka mohou děti zabavit! Házeli je do vzduchu, skládali hady a další obrázky, zase házeli do vzduchu a pak sbírali. Pak se hrálo na rybáře a Myšičko myš, pojď ke mně blíž. Miláček se k nám připojil také (poté, co se na pokoji trochu prospal, ty děti mu přece jen dávaly zabrat:-)). Čerstvý horský vzduch vykonal své a děti v půl desáté spali jak zabité. Mohla jsem sejít dolů, abych zjistila, jak že se to vyrábí ten čínský lampion. Nařezala jsem karton a na jeden díl (z celkem čtyř) jsem dokonce stačila nalepit látku, než se dostavil – určitě hádáte správně – miláček s plačícím Honzíkem. No co, vždyť zítra….

Sobota, poslední den tvoření. Na programu bylo malování na porcelán. Zatímco ostatní nadšenkyně tupovaly, konturovaly a malovaly hrníčky, talířky, vázičky nebo slánky, já dolepovala lampion. Pak jsem šla do tělocvičny, kde děti leželi pod kusem látky a teta je začarovala tu do žab, tu do hadů, tu do kachen. Takže jsem spolu s nimi kvákala a skákala, plazila se a syčela nebo se batolila ve dřepu a volala důležitě „káč, káč“. Ani jsem nepostřehla, že už je pomalu čas na oběd. Zatímco my jedli, miláček mi za pomoci důlčíku a kladiva dělal dírky do lampionu. Odpoledne se měl totiž dodělávat. Protože ale zřejmě musím být se vším pozadu, rozhodla jsem se, že namísto lampionu pojedeme na výlet do obce Poniklá, kde sídlí firma Rautis. Pokud vám ten název nic neříká, vězte, že se zabývá ruční výrobou vánočních ozdob. Návštěvu nám domluvila Monika Brýdová a spolu s námi jely ještě dvě tvořivé maminky s rodinami. Po malé exkurzi ve firmičce (vyzkoušela jsem si vyfouknout skleněný polotovar) jsme zakotvili v prodejně, kde jsme dostali k dispozici perle a drátek a návod, jak na to. Miláček venku hlídal všechny netvořící děti (hrály si na doktora – ale ve vší slušnosti, aspoň doufám) a my navlékali jak o život. Jedna hvězdička, druhá hvězdička, sněhulák, třetí hvězdička, andílek, čtvrtá hvězdička. U vedlejšího stolu si paní s manželem troufli dokonce na vláček i s vagonkem. Odjížděla jsem naprosto okouzlená a unešená. Paní kuchařka byla zlatá – i když jsme přijeli o půl hodinu později, než byl čas večeře, měli jsme jídlo schované. Těšila jsem se, že po uložení dětí do postele si dodělám lampion, ale bohužel. Jen co jsem odešla od dětí dolů, přišel miláček s Lucinkou, že brečí a nechce spát. Zjistila jsem, jak se má lampion dodělat a odkráčela jsem uspat Lucku. Jestli usnula dřív než já vám ale opravdu nepovím.

V neděli jsem se probudila trochu smutná – vždyť týden mé vysněné, úžasné dovolené, na které jsem si perfektně odpočinula od dětí a vyřádila jsem se při tvorbě, uplynul jako voda. Ještě před snídaní jsem stihla zabalit všechny naše zavazadla – ani mě nepřekvapilo, že k těm, které jsme si přivezli, přibyla jedna velká taška (se špinavým prádlem) a igelitka (s mými a Lucinčinými výtvory). No a pak už miláček nanosil všechno do auta a vyrazili jsme k domovu. Honzík usnul, ještě než jsme sjeli kopec. Lucinka usnula, když jsme projížděli Černým Dolem. Konečně trochu klidu! Já jsem usnula kousek za Vrchlabím…

Napsal/a: Katie