Jak se mi podařilo otěhotnět, aneb co mě vše provází mým vytouženým obdobím…

Ahoj všechny maminky, ráda bych se s vámi podělila o svůj krátký příběh a mé tak trochu trápení…

…Všechno to začalo v mých 18 letech. Znáte to. Tak trochu naivní, pubertální holka ve školní lavici, co se snaží oslnit největšího playboje školy a lítá v titerných šatičkách po diskotékách, školu neřeší a je tak trochu pořád nad věcí. I já taková byla. Jedno však bylo od mých vrstevnic tak trochu jiné. Hrozně jsem milovala děti, hrála si s nimi a toužila po velké rodině s vysněným budoucím manžílkem, s kterým budu mít minimálně tak 3 děti….
A tak se nějak mé představy – alespoň některé, začaly postupně vyplňovat….

Ke konci mých 18. narozenin jsem šla jako obvykle poklábosit za svojí kamarádkou do baru, kde si přivydělávala. Stále mi vykládala o svém příteli, jak je milý, hodný, a že ho rozhodně musím někdy vidět. Taky že jo.Ještě téhož večera přišel ON. Atletická postava, modré oči, elegán, věk 23, ideál. Jasně, začal se mi hrozně líbit, představil se mi jménem Marek a nevěřily by jste, do měsíce jsme tvořili pár. Můžu vám říci, jestli jste někdy zažily lásku na první pohled, tak já tedy zaručeně ano, cítila jsem, že je to ON. Své poprvé jsem si celých 18 let schovávala pro něho. Po kamarádství bylo ta tam, jasně, co se divím, přebrala jsem kamarádce jejího kluka…nevím, jaký máte na to názor, ale nám to nádherně šlape už skoro 3 roky, své poprvé jsem zažila tak nádherné, romantické, že opravdu nemám čeho litovat. A teď????
Nyní je mi téměř 21 let, mu necelých 26 let a od Vánoc jsme se snažili o miminko. Jóóó, jenže ono pořád nic. Síla antikonce po vynechání je opravdu silná a ono to ňák stále nešlo. Začaly hádky, nervozita a já už byla natolik vystresovaná, že se mi o miminku už i zdálo. Nakonec jsem po 2 měsících rezignovala a přestala na to myslet. A nyní??
Jsem ve 2. měsíci a jsem tak šťastná!!!! Vůbec mně nevadí vyměnit veškeré diskotéky a ponocování za tak něco nádherného, jako je příchod miminka. Za 4 měsíce mě čeká svatba, můj manžílek mě stále nosí na rukou a můžu říct, že mé těhotenství nás ve vztahu ještě více posílilo. Všechno se linulo jak procházka růžovým sadem… Až dnes…jsem zoufalá. Nevím, co mám dělat..slzy se mi řinou stále po tváři a já nevím, co teď bude dál..
Byla jsem dnes v poradně. Doktorka mi konečně vystavila průkazku, až mi oznámila výsledky z cytologického vyšetření, co mi dělala minule. Výsledek? Pozitivní!!!! Je to k vzteku. Mám rakovinu děložního čípku v raném stádiu. Jsem zoufalá, vyděšená. Příští týden mě čekají nějaká vyšetření od dvou specialistů. Tolik se bojím.. Moje mamka, tedy nastávající babička, touto nemocí trpěla také… A můj nastávající?? Je mi velkou oporou a snaží se mě právě postavit na nohy. Jediné, co vím a čím jsem si momentálně jistá — Nedám tomu šanci a budu bojovat, jak jen to nejvíc půjde..a snad vyhraju…

Omlouvám se, jestli po přečtení někoho otravuju, já se potřebuju jen vymluvit, z toho, co mě tak moc trápí a bolí.
Díky Tamík.

Napsal/a: Tamík