Už když jsme se seznámili, měl můj miláček jasno – co nejdřív svatba a dvě děti. Protože jsem se sama cítila ještě jako dítě (no, to mě vlastně úplně nepřešlo dodnes) a navíc jsem studovala, postupně se mi ho podařilo přesvědčit, že děti budeme mít až po škole…
Svatbu jsem na rozdíl od něj neplánovala vůbec. Pět let se s pěti lety sešlo a já držela v ruce diplom. A na děti jsem se stále cítila příliš nezralá, nehotová. Miláček se mezitím naučil trpělivosti – ani moc neprotestoval, když jsem mu sdělila, že děti plánuji, ale až ukončím tři roky praxe, udělám zkoušky a aspoň rok se zapracuji ve svém oboru.Ten čas uběhl jako voda a já jsem byla konečně připravená dát vzniknout novému človíčkovi. Koupila jsem si těhotenské testy a protože nedočkavost je moje druhé jméno :-), už po třech týdnech našeho miminkovského snažení jsem každý den (ráno a večer) pečlivě pátrala, jestli objevím dva proužky. Ještě že jsem otěhotněla hned první měsíc, ceny za zakoupené (a přikupované) testy gravidity by mě asi brzy finančně zruinovaly. Začala jsem spokojeně kynout. A taky řešit otázku: Necháme si říct, jestli se má narodit chlapeček nebo holčička?
Nakonec jsem se zeptala miláčka, který měl jasno – necháme se překvapit. No tak dobře, nebudu zvědavá, vždyť devět měsíců uběhne jako nic, souhlasila jsem s ním. Čím jsem měla větší bříško, tím zvědavější miláček byl. Začal mě přemlouvat, že by přece jen rád dopředu věděl, zda to bude kluk nebo holka – ale neuspěl. Vzala jsem jeho původní postoj k celému „problému“ za svůj a i když jsem vždycky na ultrazvuku pátrala po pindíkovi nebo jeho absenci (jako laik marně), gynekologa jsem se nezeptala.
Miminku jsem říkala v legraci mimoň, což v mém miláčkovi vyvolávalo vlny nesouhlasu a v mých příbuzných přesvědčení, že čekáme kluka a z neznámého důvodu se k tomu nechceme přiznat. Taky kamarádi a známí nás neustále trápili otázkou: Už víte, co to bude? Ne, nevíme, necháme se překvapit, odpovídali jsme.
A pak to přišlo. Praskla mi plodová voda, miláček přiběhl z práce a jel se mnou do porodnice. I když prvorodička, díky nastudované literatuře jsem měla pocit, že porod zvládám docela dobře. Akorát mě trochu rozčilovala miláčkova nepředvídavost, když jsem potřebovala mezi stahy pít a musela jsem si o to vždy říct. (Copak to nepoznal sám od sebe? :-)) A taky ty jeho rady, že musím tlačit dolů, ne do rukou (odposlouchal to od porodní asistentky).
Jinak jsem ale měla krásný porod – jen devět hodin bolestí a hodinka tlačení a miminko bylo na světě. Nikdy nezapomenu na tu bouři, co bouři, uragán, smršť pocitů, když jsem náš uzlíček svírala poprvé v ruce, objímána zezadu plačícím novopečeným otcem (rodila jsem na stoličce). Zkoumat, co se nám narodilo, nás v té chvíli vůbec nenapadlo. Až sestřička se jemně otázala: A to se ani nepodíváte, co máte? Zvedla jsem miminku nožičku a dojatě prohlásila: Holčička. Načež jsem se vzpamatovala natolik, že jsem miláčkovi začala rozhodným hlasem přikazovat, aby vyfotil alespoň jednu fotku miminka, když už si ten fotoaparát na porodní sál vzal.
I druhé dítě jsme pečlivě plánovali. Chtěli jsme jarní miminko, ale začali jsme dřív – co kdyby to hned nevyšlo, když ještě kojím. No, musím potvrdit dnes snad už známou pravdu, že kojení ochranu před početím nezaručí. Místo jarního miminka jsme čekali vánoční dáreček.
Tentokrát jsem věděla od začátku, že si pohlaví dítěte říct nenechám. Připadalo by mi to nefér vůči Lucince, u které jsme to taky nevěděli. Miláček měl trochu odlišný názor. I když tvrdil, že uvítá i další holčičku, najednou ho strašně zajímalo, jestli to nebude náhodou kluk. Dokonce mi vyhrožoval, že se sám zeptá doktora, až se mnou pojede na ultrazvuk. (I když tam se mnou byl, nakonec se nezeptal a já taky ne).
Lucince jsme sdělili, že bude mít bratříčka nebo sestřičku a ona sama nám na dotaz, co by preferovala, odpovídala různě. Chtěla například sestřičku s pindíkem. Postupem doby si ujasnila, že chce jedině sestřičku (bez pindíka) a že jestli se narodí kluk, dá ho hned čertům do pytle.
Příbuzní, kamarádi a známí nás opět bombardovali dotazy, co vlastně čekáme, a když jsme jim říkali, že nevíme, evidentně nám nevěřili. Hlavně moje babička si vzala do hlavy, že se nám má narodit kluk, což víme, ale bůhvíproč to všem tajíme. Vánoce přešly, Silvestra jsme také strávili doma ve třech.
Čekání mi už připadalo nekonečné, když se miminko konečně rozhoupalo. Lucinku přišel hlídat dědeček a my s miláčkem ujížděli po zasněžených silnicích do porodnice. Po vyšetření a sepsání porodopisu nás šoupli na pokoj. Byl celý modrý a mě hned napadlo: bude to kluk. Stejnou myšlenku o chvíli později nahlas ventiloval můj miláček, když prohlásil: Máme modrý pokoj, tak to bude kluk (když se nám narodila dcera, měli jsme pokoj červený).
Druhý porod se nastávajícímu tatínkovi jevil jako brnkačka. Zatímco já funěla a sténala, on vesele telefonoval se svou sestrou, která se při jednom mém hlasitějším projevu vyděsila: vy fakt rodíte? Konečně přišlo na tlačení. Sestřička se mě zeptala, jak chci rodit a mou odpověď „hlavně rychle“ pochopila jako vtip. Odkráčela jsem do vany napuštěné nádherně teplou vodou.
Po půl hodině na nás jukla hlavička. Nedočkavě jsem vyhrkla na miláčka: co je to? A on, mou otázkou zjevně vyvedený z míry, se znovu pečlivě podíval, jestli by nemohl pohlaví identifikovat dle vlasů, když tělíčko bylo ještě schované a miminko „koukalo“ na druhou stranu. Ani nevím, jestli mi něco odpověděl, protože jsem se znovu nadechla a vzápětí už bylo miminko venku celé. Hrdý tatínek hned hlásil: Máme kluka!
Takže páreček. Lucinka vzala bratříčka na milost hned první den, v momentě, kdy ho poprvé uviděla. Když jsem se jí ptala, jestli ho dá čertům, podívala se na mě odsuzujícím pohledem a pevně prohlásila: necháme si ho, u čertů by brečel.
Ale stejně mi nikdo nevymluví, že chlapi jsou z kluků opravdu na větvi. Vím to, protože když jsme jeli z porodnice domů, miláček škodolibě prohlásil: To bude XY koukat, že máme kluka! (XY má totiž doma „jen“ dvě holčičky).
P.S. A jak jste na tom se zvědavostí vy?
Napsal/a: Katie
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (18 vyjádření)
My jsme se nechali překvapit až do porodu, já bych to u ultrazvuku nevydržela a zeptala se, ale byl se mnou manžel a ten to vydržel se nezeptat za nás oba. Myslim, že je to lepší nevědět, protože je to pak vážně krásné. Všichni chtěli holčičku, já tvrdila, bude to bude kluk, a měla jsem malé a špičaté břicho.
Máme holku:)
kráásný děti!přeju jen to nej!!
Tamino díky, já fotím strašně ráda, teď hlavně děti:-)
P.S: Mimochodem Katie, opravdu krásná fotka…
já jsem taky hrozně zvědavá a navíc jsem už chtěla oslovovat miminko v bříšku jménem. Na ten den, kdy jsem si volala na výsledky po amniocentéze a bylo mi řečeno, že budeme mít zdravého kloučka, nikdy nezapomenu. Po těch 3 týdnech čekání to byl takový bonus :-))) Při druhém dítěti mě bude čekat amnio zřejmě taky, takže si to určitě taky nechám říct….
Já jsem s přítelem počala Sárinku v Anglii. Na návštěvě v ČR mi o Vánocích říkala gynekoložka: To vypadá na klučíka! (ale ne dle UTZ, jen na pohled bříška, protože jsem se jí na nic neptala). Pak jsem asi na 5 měsíců odjela zpět do GB, kde právě v té oné nemocnici (tam se na kontroly chodí do nemocnice a daleko méně často) pohlaví říkat nemohli, ale při každém UTZ nám při pohybech miminka alespoň řekli: To bude malý boxer, je dost živý. Takže jsme si mysleli,že budeme mít chlapečka, a já mu začala říkat Patričku. Po příjezdu zpět do ČR jsem si ve 32. týdnu nechala pohlaví zjistit. Jaké překvapení bylo, když mi pak doktorka řekla: Čekáte holku! Naštěstí jsme měli nakoupenou nádhernou výbavičku v barvách béžových (na tuhle jsou angličané mistři), bílých, žlutých, a pravda i modrých a něco málo růžových. Ihned jsem se vydala do města dokoupit pár růžových drobností…. No ale na 100 procent to nikdy nevíte, on se i lékař může splést a tak jsme až do porodu tak nějak nehýřili jistotou. A až přišel den D, tak přesto, že porod byl nakonec pro několik komplikací ukončen císařským řezem, nikdy nezapomenu na tu úžasnou větu mého přítele, která zněla: Mamino, máme holku a seš to celá ty… Já si totiž v koutku duše tak trošku víc přála holčičku.
Já neměla ani tušení, co to bude, i když někdo říká, že to prostě pozná, i bez ultrazvuku. A asi hodinu potom, co se nám narodila Lucinka, jsme počet dětí přehodnotili na tři, takže za čtyři roky do toho jdeme znovu!
Tak já jsem vždycky chtěla hočičku. Pak se ale švagrové narodil kluk a já zjistila, že kluci jsou taky super. Takže když jsme čekali s manželem malou, tak mi bylo jedno co to bude. Nenechali jsme si to ani říct a byla jsem ráda. Pak u toho porodu je to takový úžasný – když vám řeknou – máte holčičku (chlapečka)!!!
Druhý mimčo bych ale chtěla kluka – prostě aby byl páreček. Dvě holky si neumím moc představit – docela mě to děsí. Ještě víc mě ale děsí představa, že budeme mít druhý mimčo dvojčata – a dvě holky – už se vidím!!! :o)
Ahojky. U prvního dítka jsem měla tušení, že bude holčička. Mé tušení se stále zvětšovalo, až z něj byla jistota – nikým nepotvrzená. Doktora jsem se ptát nechtěla, ale moje mammka má známou dobrou léčitelku a paní, která se zabývá „vším možným tajemným“ a ta mi někdy v šestém měsíci zamávala nad bříškem virgulkou a řekla mi: „Vždyť už to stejně víš, tak co chcete vědět?“, vědět to tenkrát chtěla jen mamka já si byla jistá – a od doktora jsem to opravdu nevěděla. A máme holčičku !
No a Martínka jsem se dozvěděla na ultrazvuku v 25. týdnu. Pan primář měl takovou radost, že je pohlaví tak hodně zřejmé, že nevydržel a musel mi to ukázat. Ještě říkal, že ostatním maminkám říká, že je to zřejmé třeba na 95%, ale já si prý mám být na 100% jistá klukem.
Jo a u Martínka jsem měla také zážitek s léčitelem. Zvala jsme si ho do kanceláře, aby nám určil nějaké špatné zony a také je to můj známý, který jediný umí napravit mou krční páteř. Když přišel a zůstali jsme v kanceláři sami, o mém těhotenství tenkrát ještě věděla jen nejbližší rodina – neměla jsem ani těh. průkazku, říkal, že se moc divil, proč mu volám, když jsem těhotná – on to prý poznal už po telefonu 🙂
Ahoj, já jsem si byla celé těhotenství skoro jistá, že to bude holka, ale na ultrazvuku to pořád nebylo vidět, až na tom posledním, když se nás pan doktor ptal, jestli to chceme vědět, nebo už to těn měsíc vydržíme a necháme se překvapit, tak jsme chvíli váhali, ale nakonec jsme si to nechali říct, přeci jsme nemohli dopustit, aby to pan doktor věděl a my ne!!! A byla to samozřejmě holčička, naše zlatíčko. A můj drahý od té doby říká, že druhé dítě by chtěl taky holku, že si toho kluka nějak nedokáže představit. Tak jsem ráda, že jsem ho tím nakazila a za nějaký čas budem pracovat na další holčičce, doufám!
ps.a ten náš 11l měl být sto- procentní holka,dle sona:-))
Pavli,mooc ti přeju toho vytouženáho kluka!!ale co když „umíš“ jen holky?:-))
mi máme dvě holky a kluka!!/dcera,Veronika- 13l,syn Matěj- 11l.-s prv.manžels. a ted kočka Adélka-13m/
no tak moje ségra asi není holka,já líp vždy vycházela s bráchou:-))
ale to je fuk,jestli holčičku,či klučinu,hlavně zdravé miminko!!!!
můj muž „nemá rád“ tu touhu chlapů jen mět kluka:-)) přál si holčičku!!
Ahojky¨
když jsem čekala své prvé mimčo, můj tehdejší přítel chtěl samozřejmě potomka rodu – kluka, ale já chtěla holčičku už kvůli šatičkám a česání vlásků a načinčání a pod. Nechtěli jsme to vědět, ale něco ve mně řikalo, že to bude holčička. A po 12 hod. porodu BYLA. Eliška mi dala zabrat, ale byla to moje první holčička a jak jsem byla ráda, že jsem „vyzrála“ na svym přítelem.
Druhé mimčo jsem čekala za tři roky po Elišce a také jsme si to nenechali říct, ale zase mi něco napovídalo, že to bude holčička. Přála jsem si, aby to byla holčička, už kvůli věcem – růžovým – po starší sestřičce, ale také proto, že sestry vycházejí spolu lépe, než sestra a bratr (vlastní zkušenost…) Po 5 hod. byla na světě – Barborka!
Jsme rádi, že máme dvě holčičky, hrají si spolu, dovádějí. I když má každá jiného tatínka, jsou suprové a nedám na ně dopustit. I když jsem přišla poprvé z porodnice, Eliška mi řekla, že ji mám vrátit zpět do nemocnice… A jestli přijde třetí, už bych raději toho kluka… Pavla
Já jsem si odjakživa hrozně přála holčičku. Baculatou a vlasatou. Jenže čím více jsem kynula, tím více jsem si říkala, že budeme mít asi kluka. Proto, když jsme byli na ultrazvuku, jsem byla překvapená, že budeme mít holčičku. Pan doktor hned tatínkovi vysvětloval, že první holka je lepší než kluk. Holčička víc pomůže, když přijde druhé dítě, nikdy nás na stará kolena nedá do domova důchodců a postará se o nás:-) Jako by chtěl tatínkovi vysvětlit, že nemá být zklamaný. Což táta nebyl.
Když jsem rodila a porodní asistenka oznámila, že už vidí hlavičku a že je hrozně vlasatá a vlásky jsou černé a že to tak nejčastěji mají kluci, rozesmála jsem ji i tatínka. Protože jsem si vzpoměla, že jsem bříšku říkala Beruško a Budulko,a tak jsem vyslovila hlasitě doměnku,zda neporodím homosexuála. Opět jsem získala pocit, že budeme mít kluka. A byla jsem upřímně zdrcená, že jsem tolik dala na ten ultrazvuk a koupila jsem růžové album na fotky a růžové šatičky.
Nakonec jsme měli vlasatou baculenku a byli jsme šťastní, že je zdravá. A tak, i když jsme si to nechali říct, stejně jsme neměli jistotu, než jsme měli malou na světě.
Já bych to asi nevydržela si to nenechat říct. Jsem strašně zvědavá. Pokud budu moct ještě někdy otěhotnět, asi budu zase chtít vědět, na čem jsme.
Já jsem zastáncem překvapení. Tak trochu tomu napomohla moje máma, když mi po oznámení prvního vnoučete na cestě řekla – Opovaž se si to nechat říct! :))). A já jako hodná a poslušná dcera samozřejmě poslechla :))).
No, mít na to jiný názor, tak ji neposlechnu, ale cítila jsem to stejně. Chtěla jsem kluka a celou dobu věděla, že to kluk je – a byl. Podruhé jsem taky chtěla kluka, ale někde hodně vzadu v hlavě vrtal červíček pochybností, jestli to nebude nakonec holka – a byla. Bylo to pro mě obrovský překvapení, právě proto, že jsem si nebyla ničím jistá. No a do třetice to překvapení skoro nebylo, protože jsme s mužem tušili, že bude kluk a taky byl.
Ale i tak, vždycky říkám, že je to nejkrásnější překvapení za život, takový velký Kindrvajíčko :)).
Katie, vložila jsi krásnou fotku a Lucinka je ti opravdu velmi podobná.
Ahojky tak ja jsem si myslela že budu mít holčičku a upřímně jsem si to hodně přála….Tatínek chctěl kluka-…Do nějakeho šesteho měsíce jsem všechny nutila koupit všechno na holku takže ružový…Pak přišel šestý měsíc a tam nam řekli že to bude kluk..Tatínek zářil jak andílek a ja jsem myslela že to semnou klepne…Ale mame nádhernýho kluka kterej nám děla samou radost..A ta holčička ta snad bude..:-))
My jsme také nechtěli dopředu vědět, co že to vlastně čekáme. Paní doktorka si tak nějak u ultrazvuku „brblala pod vousy“ že to vypadá na holku, vidí tam čárečku, pak zase, že to jsou spíš kouličky… Prostě nechala nás v nejistotě. Manžel od samého začátku tvrdil, že on to ani vědět nepotřebuje, protože si je jistý, že vyráběl holku a ono mu to vyšlo. Při druhém těhotenství jsem si byla zase pro změnu já jistá, že to bude kluk – i bez ultrazvuku. Břicho mi rostlo úplně jiným směrem, chutě jsem měla úplně jiné… Při příjmu v porodnici se pan doktor ptal, jestli to chci vědět, já mu řekla, že to prostě bude kluk – a fakt že jo, Ondra už má 18 měsíců:))
čauky,
my byli oba děsně zvědaví, u první jsme věděli, z odběru plodové vody, že to bude ženská a druhá byla mazaná e kryla své pohlaví nožičkama až do začátku 9.měsíce.
máme z nich z obou radost, a třeba i na toho kluka ještě dojde.
mimochodem….Lucinka je ti Katie dost podobná.
Mobile Sliding Menu