Je krásné letní odpoledne, červnový den jako vymalovaný. Nádherný a voňavý vzduch plný sluníčkové vůně je dokonalou předzvěstí báječných prázdnin. Uvědomuji si, že ty opravdové mě vlastně letos čekají naposledy…
Jsem šťastná, dnes jsem si opravila konečnou známku z matematiky, takže třeťák bude zakončen bez větších karambolů. A příští školní rok – maturita!
Rozjařená jdu z vlaku domů, hlavu mám plnou nápadů, jak dnešní odpoledne využít. Asi si dám na balkon deku, vezmu si knížku a naplno si pustím svoje milované Erasure. Už se nemusím učit, je to prostě špica!
Jsem doma, převlékám se a slyším klíč v zámku. Máma už je doma, nese tašku s nákupem. Beru jí kabelu z ruky, vybaluji nákup a hledám něco dobrého, do čeho se zakousnu. Jůůůů, ostravská klobása! Nedočkavě se do ní zakousnu, ta je výborná!
Všimnu si, že je máma nějak podivně zamlklá, neptá se co je nového ve škole, ani mi nehubuje, že jsem si uzeninu neohřála. Vyčerpaně si sedá ke stolu a unaveně si prohlíží mou rozzářenou tvář. Z kabelky vytahuje složený arch papíru, chvíli váhá a podává mi ho. Co to je?
Máma se nadechne a řekne: “Už to víš? Petra S. je po smrti.“
Zastaví se mi srdce, na chvíli přestávám dýchat, sousto mi v ústech roste do obludných rozměrů. V hlavě mám prázdno. Jen mi v ní bliká jediná věta: “Petra je mrtvá, mrtvá, mrtvá. Mrtvá!!“
Automaticky rozbaluji papír, je to její parte. Zmůžu se na otázku, co se stalo. V sobotu odjela na diskotéku a už se nevrátila. Zahynula při autonehodě. Pohřeb má ve čtvrtek.
Jako v mrákotách odcházím do pokojíčku, Z očí mi valí slzy, koukám z okna na nebe a říkám si, že je Petra tam někde. Známe se od první třídy, teď skládala závěrky. A najednou je někde úplně jinde, daleko, napořád. Už ji neuvidím. Už jí neřeknu, že ji mám ráda. Najednou mě všechno strašně bolí, je mi zle. Do pokoje vchází táta, jen mě obejme a drží. Můžu plakat, moc plakat a hrozně dlouho.
Sluníčko už nesvítí, je večer. A já už vím, že život už nikdy nebude stejný. Už vím, jaké to je, když někdo blízký zemře. Už vím, jaké to je, když vím, že už je to napořád. Už vím, jak bolí pocit bezmoci. Cítím hrozný žal a prázdnotu. Nemůžu myslet, jen nechávám hlavou letět vzpomínky. Krásné, nezapomenutelné vzpomínky.
Poprvé si uvědomuji, jak je život krátký. A poprvé si taky uvědomuji vlastní smrtelnost. Je to velký den. Smutný, hrozný, slunečný letní den. Dnes mi začala dospělost.
A v hlavě mi zní její nejoblíbenější píseň ….Vzdálená, jak dlouho tě znám, vzdálenou, dál v sobě tě nosívám…..
Na památku 14. výročí tragické smrti mé přítelkyně Petry S.
Napsal/a: Chromle
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
ahok Leni,krásně jsi to napsala.
mě se zabila v autě moje první velká láska..
zrovna včera měla výročí naše zlatá babička-tát.maminka!!byla jsem s ní v nemocnici,když umřela..a za týden by měl 82 dědeček,maminky táta..
vždy,když je mi uzko,nebo naopak prožíváme něco krásného,vždy si na ně vzpomenu,jak mooc mi chybí! bolí to,jako by to bylo včera..
a za měsíc bude mět výročí umrtí můj strýc,mamky bratr..
život je tak krátký a křehký,já si to uvědomuji už od děctví,když mi dědeček odešel..
každý den se bojím o svou rodinku a jsem štastná,když se večer všichni v pořádku sejdeme!!
jak říkávala babička-jsme na světě jen na krátké návštěvě..
Ahoj Chromle, tenhle příběh mě dojal, moc hezky jsi to napsala. Taky mám na koho vzpomínat …. Nevíme dne ani hodiny, že?!
Je to smutný když odejde někdo hodně blízký,ale mi musíme jít dál a vyrovnat se s tím.(já se s tím dlouho vyrovnávám).V srdci je mám pořád a to mi nikdo nemůže vzít ani vám ne.Já vždycky vzpomínám na ty krásné chvíle s nimi a hned je mi líp.